Karel Hynek Mácha dává ve své vrcholné básni Máj smutnému vězni mluvit k mrakům nad jeho hlavou na vězeňském dvoře:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!“
Zkusme, milí posluchači, už bez Máchova skvostného frázování jménem vězně pokračovat: „Pozdravujte moji rodinu, pohlaďte mé děti z prvního i druhého manželství, pošlete jim mým jménem vánoční dárek, na který mé vězeňské kapesné nestačí, zahřejte mailem zarmoucené srdce mojí mámy, potěšujte Ty, jimž jsem ublížil i Ty, jimž snad chybím. Něco jsem tenkrát ohromně pokazil a mnohaletým omezením na svobodě něco trochu napravuji. A potřebuji vás, abyste mne ani dnes, ani po návratu z výkonu trestu neodsuzovali, ale abyste mi pomohli, podpořili mne, krátce se mi věnovali – a tím vším podrželi i všechny mé. Děkuji vám.“

Evangelista Matouš ve veledůležité dvacáté páté kapitole své radostné zprávy píše o udivených lidech: „A kdy jsme Tě, Pane, navštívili? “ A zazní jednoznačná odpověď: „No přece, když jsem byl ve vězení! To jsem byl já!“
Je to příběh o lidech z obou stran zdi. Ti na svobodě uchopili jednu ze stránek lidskosti, vzali ji za svou a rozvíjejí ji. Obracejí tím beznadějnou větu „Skončil ve vězení“ na nadějeplnou „Ve vězení začal znovu a lépe, možná i s mým maličkým přispěním“. Chcete se k těmto dobrům připojit? Udělejte to! S díky, úctou a obdivem k těm, kteří to dělají - Martin Holík.