Život je pro všechny neustálým povoláním k vyjití: z mateřského lůna, z rodného domu, z dětství k mladosti, z mladosti k dospělosti až k vyjití z tohoto světa.
Také pro služebníky evangelia je život neustálým vycházením: z rodinného domu tam, kam nás pošle církev, od jedné služby do druhé; neustále jsme na cestě k cíli, kde jsme vyhlíženi.

Evangelium nás neustále povzbuzuje jít vstříc ženichovi. Žijme zvěstí, která se rozezní i v noci a kterou budeme moci plně přijmout ve chvíli smrti: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ (Mt 25,6). Jako je setba posuzována podle sklizně, tak je životní cesta určována cílem. Život, je-li cestou vstříc ženichovi, je tedy časem, který je nám dán, abychom rostli v lásce. Život je každodenní přípravou ke svatební hostině, velkými zásnubami. Ptejme se: Žiji jako někdo, kdo se připravuje na setkání s ženichem?
Nezůstala za všemi těmi setkáními, organizačními aktivitami a jednáními naší služby zapomenuta niť, která tvoří celé tkanivo, totiž očekávání ženicha? Středem nemůže být nic jiného než srdce milující Pána. Pouze tak bude viditelné tělo naší služby neseno neviditelnou duší. Neulpívejme na pozemských kalkulech, nýbrž hleďme dál. V životě je podstatné naslouchat hlasu ženicha. Ten nás vybízí, abychom denodenně vyhlíželi Pána, který přichází, a proměňovali veškerou činnost na přípravu svatby s ním.