Někdy se nám zdá, že pravda má být jasná, stručná, nekomplikovaná. A že se podle těchto znaků pozná. Jak daleko je od pravdy takový povzdech o pravdě! Pravda je velmi často komplikovaná, málo zřetelná, a často dokonce málo pohodlná.
To je ovšem důležité. Kolik lidí nepřitaká pravdě z pouhé lenosti, kolik z nedobrého pozdějšího úmyslu, někdy viditelného, jindy dokonce skrytého; kolik lidí jen proto, že jim to někdo neuměl pořádně vysvětlit a – ano, oni neměli čas a ochotu chvíli se zastavit, ptát se těch, kteří věc prozkoumali?
Občas se mi stane, že věc jasná se poznenáhlu rozmlží, aby se vzápětí moje teorie stala prokazatelně vyvrácenou, a já jen Pánu Bohu děkuji, že jsem zakopl o člověka, který mě navedl ke správnému závěru, k moudrému rozhodnutí. Stává se vám to taky?
Na mysli mi tane jeden z nejdůležitějších životních projevů Ježíše. Bylo to u jezera, když mluvil o tom, že kdo bude jíst jeho tělo a pít jeho krev, bude jednat správně a spásonosně. Jak ještě před chvílí posluchačům nadšeným klesaly koutky úst, odvraceli se a odcházeli, a ti nejzklamanější si dovolili křičet: To se nedá poslouchat, jsme snad kanibalové? – A čteme, že se Ježíš neuchýlil ani ke zvyku poté apoštolům vše trpělivě vysvětlovat. I vy chcete odejít?
Byla to pravda, která v tu vteřinu nebyla k unesení. Pravda, která zaskočila naléhavostí a nepředstavitelností. Ostatně tajemství, které nechápeme dodnes, ač jsme jeho uživateli.
Někdy je pravda až okouzlující, například když je přijata tak nadšeně, že nepočítá s následky. Žalářník si chtěl vzít život, když Pavla s druhy v hlubokém vězení nenašli. Ale týž žalářník nedbal na následky, když objevivší se vězně pohostil a dal se pokřtít on i celý jeho dům. Jak jednoduchými slovy je to popsáno, a jak nesmírně dynamický děj je za událostí skryt, zejména jeho části, o kterých už se ve Skutcích nic nepíše. Zůstalo jim to nadšení? Jak vypadal trest od římských zaměstnavatelů? Vydržela žalářníkovi víra? A rodině? A služebnictvu?
A co když je někdy pravda tak hrozná, že není možné na ní trvat přímo a jasně? Kdyby maminka zbavující se nenarozeného dítěte domyslela, že své dítě zabila (to jsou ty povzdechy: Dneska by jí bylo šest), musela by se jít udat, vyslechnout rozsudek za zabití nebo za vraždu a přijmout trest. Co když její pravda: Mám strach, že to nezvládnu, nemám muže, nemám střechu, nemám příjem - je také pravda, a to pravda bližší a citelnější? Kdo jsem já, abych soudil?
Při této myšlence na den mám na mysli text úmluvy, k níž se vyjádřili dnes i otcové biskupové dopisem čteným v kostelích a modlitebnách.
Úmluva je ojedinělá tím, že málokdy je předkládáno něco společného zákonodárcům celého evropského kontinentu, ano 47 státům. Ano, texty tzv. Istanbulské úmluvy jsou pro pozdvihnutí celého kontinentu. (Nikoli Evropská komise, nikoli Evropská unie, ale Rada Evropy). Aby moje dcera vdávající se do Albánie požívala stejné právní ochrany, jako kdyby se vdávala v Brně. Aby ženu mou i ženy třeba v Bulharsku chránil před devastujícím stalkingem dobrý zákon.
Opatrnosti není nikdy dost: Je pravděpodobné, že se k autorům roky vznikajícího textu vetřeli ti, kteří se rozhodli vytvořit předpolí pro skryté pozdější úmysly; Ty je třeba promyslet, předložit a navrhnout způsoby, kterými by tuto sadu práv nebylo možno zneužít. Neznamená to však, že bychom měli šmahem texty odmítnout před tím, než bychom věděli, jak věc opravit, napřímit, ochránit. Zvolání My to nepotřebujeme! může být sice pravdivé, (ano, 4/5 zákonů u nás máme v pořádku, jen asi v ¼ je třeba dotahovat, vylepšovat, aplikovat), ale proti tomu stojí velká potřeba například balkánských států, které volají: dodejte nám legislativu, potřebujeme ji jako sůl! Aby už konečně ustávaly vraždy ze cti a aspoň trochu klesalo bezprávně pohrdavé jednání mnoha mužů k ženám, neřku-li k dětem.
Na krajní pravici ovšem jásají radostí lidé, zneužívající pojmy národ, rasa, náboženství. A těm také nechceme přihrávat. Je tedy věcí trpělivých postupů a vysvětlování, jak věci uchopit, aby všechno dobře dopadlo.
Křesťanství je krásné ve své vyváženosti, uchopitelnosti, ve středových postojích, kde krajními požadavky jsou jen mít rád sebe, abych uměl mít rád druhé, a požadavek radostného milosrdenství.
Ano, radostného. Papež František kdysi pravil: Radostnost je lidské chování Boží milosti nejbližší.
Buďme prosím laskavě pravdiví ve svých vztazích v rodinách, domlouvejme, přesvědčujme, diskutujme velkoryse a chápavě s těmi, kteří jsou podle nás na scestí, aby byla pravda, že jsme udělali všechno, co jsme mohli.
A buďme klidní, a v tomto klidu vytrvalí. Pak se na nás ovoce života v pravdě určitě projeví.
Dnes je Světový den modliteb za sdělovací prostředky. Listy k tomuto dni píší papežové s velkým předstihem, a bývají výborné. Letošní není výjimkou. Přečtěte si jej!
A náš Bůh, Bůh úžasných a radostných pravd a funkčních postojů ať nám k tomu žehná. A maminkám k dnešnímu svátku vše nejlepší!