Marek Orko Vácha má v knize Nevyžádané rady mládeži nádhernou stať: „Věřím, že ten čas přichází, že my křesťané budeme znovu známí ne jako odborníci na přirozené plánování rodičovství, ale jako odborníci na radost ze života, jako ti, pro které má život smysl a kteří budou říkat radostnou zprávu o Slovu života.“ Jak rád bych jím byl, tím odborníkem.
Vzpomínám na krále Davida, jak jím jeho žena Míkal dívající se z okna pohrdla, když radostí tancoval před archou úmluvy. Ale jak by mohl před tou schránou netancovat, když ji právě vyrvali z rukou protivníků?
V létě jsem byl pozván na tábor kousek od Brna. „Nemohl byste přijet na mši svatou v lese a vyzpovídat nás?“ Sedl jsem si ke studánce a kluci a děvčata chodili. Slečna prohlásila: „Jsem u zpovědi podruhé v životě,“ hm, uznale a s úsměvem jsem pozvedl hlavu. Když další kluk prohlásil, že ještě nikdy u zpovědi nebyl, zbystřil jsem. Následující dívka otevřela srdíčko, a když skončila, podotkla, že není pokřtěná a jestli to nevadí. Nevadilo. Nikdo nechtěl zůstat ochuzen o obrácení se k Bohu, který možná je, a jestli je, tak má snad o mne zájem a nejsem mu lhostejný? Čemu tohle chcete přičíst? Já jedině spontánní radosti ze života těch mladých.
Ve stejné době se sjeli do mnoha měst Evropy mladí v projektu Magis, aby dělali něco konkrétního pro druhé. Jedni chodili zpívat do středu města rozdávali vkusné pozvání na večerní modlitbu. Druzí chodili na hřiště na zanedbaném sídlišti hrát si s dětmi. Co bylo udivující, byla chuť mladých věnovat týden dovolené nebo prázdnin úplně cizím lidem. Jako by věděli, že radost obdarovaného se vrací zpátky k dárci.
Před očima mám úžasnou postavu: Emil Kapaun, vojenský kaplan a hrdina korejské války. Muž s českými kořeny. Barack Obama o něm při udílení Medaile cti v dubnu 2013 řekl: „Vojáci, kteří byli Kapaunovi nablízku, v něm viděli dar od Boha. Tento americký voják nikdy nevystřelil ze zbraně, a přece zacházel s nejsilnější zbraní ze všech. Miloval své bratry natolik, že byl ochoten zemřít, aby oni mohli žít.“
Pamětník vzpomíná, jak Američany v korejském zajateckém táboře v pět hodin ráno probouzely rány; to vousatý kněz ve špinavé uniformě vyklepával kus plechu kamenem. Otec Emil totiž posbíral kousky střešního plechu z vybombardovaných chýší a vyráběl z nich jakési kastroly na vaření vody. Časně ráno natahal dříví, zapálil oheň, na něj postavil ten kastrol a naplnil jej sněhem. Později vhodil pár bobů a volal: „Horká káva!“. Tím, že vodu přiváděl k varu, ji zbavoval bakterií, a tím pravděpodobně zachránil mnoho životů.
Orko Vácha ještě píše: „My křesťané víme, že není třeba se uzavírat do záchranného člunu před zkaženým světem, vždyť v tomto světě žijeme. Tento svět je ponořen v lásku, dýchá Duchem svatým, který všemu dává život a všechno posvěcuje. Naším úkolem je theosis, proměna všeho v Kristu.“
Ohromnými maličkostmi, jak si krásně všímal pan Chesterton, proměňujeme životy své i druhých, a není to nic těžkého. Díky každému z vás, kteří maličkosti pro radost druhých chystáte, a také je od druhých s chutí přijímáte. Je to ohromné.