Za dvacet let práce pro Proglas jsem navštívil stovky kostelů po celé vlasti. Setkali jsme se s desetitisíci farníků, posluchačů a přátel Proglasu. Z mnoha těchto kostelů jsme zprostředkovali přenos mše svaté.
Troufám si vyslovit tři body, které určují životaschopnost farnosti:
- Zda je knězi rozumět ,
- zda se dá v kostele nějak topit a
- zda existuje zázemí v podobě otevřené fary, farního sálu nebo vlastního pozemku. K tomu blízko dosažitelné sociální zařízení.
Zdá se mi, že vězíme až po uši v úctě k dílu našich předků. Což o to, byli šikovní, radost pohledět. Ano, městečko je kompletní, má-li školu, radnici, hospodu a kostel. Ale stejně jako se vyvíjí stavby lidských obydlí, mění se i požadavky na dům Boží. Jak chtít uskutečnit krásnou liturgii v cenné stavbě, do níž nelze vzít dítě s chronickým zánětem průdušek nebo po nemoci a kam nedojdou revmatičtí senioři, v kostele, kde mámu definitivně rozbolí záda z památkově chráněných lavic? To je přece podstatné omezení, neodvratně se promítající do života takové farnosti.
Jestli se touto věcí zabývala biskupská konference, nevím; na poli solidarity například bohatších moravských farností s malými českými je hodně co dělat. Dnes lze prakticky pro každý kostel vymyslet cílené nízkonákladové topení.
Ve studených kostelích jsem při své návštěvě vždy řekl o Proglasu jen pár slov v promluvě nebo před požehnáním. Bylo mi líto přítomných. Zato v zateplených prostorách dochází k srdečným setkáním. Při nich zjišťujeme, jak jsme si skrze rozhlasové vlny blízcí, i když si hledíme z očí do očí často poprvé.
Dnes už nelze rozlišit příčinu a důsledek: lidé se po mši před kostelem rozprchnou, jako když do vrabců střelí, buď proto, že mají v troubě husu, že jsou zmrzlí, anebo proto, že o setkání u kávy, o popovídání nestojí. Jako kněz tvrdím, že taková setkávání jsou pro život z víry a její předávání zcela nezbytná. Ano, k živé víře dnes jen bohoslužba nestačí. Využijme vzácná léta svobody. Kolik křesťanů na světě ji nemá!
Byl jsem rozpačitý, když se v kostelích královéhradecké diecéze vybíralo na stavbu kostela v Brně. Spiklenecky jsme na sebe mrkali v orlickohorském kostele, kde místní vědí, že elektrické topení je pouze v lavicích vpravo, v řadě první, třetí a páté. Náhodnou návštěvu poznáte podle toho, že si nepřisednou tam, ale usadí se v lavici druhé nebo čtvrté. Holt to pro jednou vydrží, měšťáci, my domácí to máme pořád, že.
Byl jsem v kostelích, kde lidé na dotaz po topení jen nechápavě zvedli zrak.
Vyzývám pastorační a ekonomické rady, stavební odbory biskupství, kněze, jáhny, elektroinženýry i stavaře: konzervujte nevytopitelný kostel, užívejte jej příležitostně; žádejte dotace pro stavbu toho, co potřebujete nyní. Poptávejte levný tarif elektřiny, postavte fotovoltaiku pro vlastní spotřebu. Sdělujme si zkušenosti na sociálních sítích.
Opusťme kámen, abychom získávali srdce z masa. Aby i naše děti zažily, že klanět se Bohu lze stejně výtečně i ve velkém obýváku úslužné rodiny s vilou.