Atmosféru vystihuje heslo „po Vídni musí být souzen a odsouzen Řím“, z církve odešly stovky kněží, přes milion věřících, morální autorita byla těžce otřesena. Přesto nenajdeme výrazné stopy nostalgie po starém rakouském mocnářství, které katolickou církev sice podporovalo a využívalo, ale taky velmi natěsno ovládalo a zneužívalo. Překvapivě rychle se nová generace biskupů a katolických elit zorientovala a vzala novou republiku zcela za svou a pilně se podílela na jejím budování. Už výročí milénia mučednické smrti sv. Václava, které se tehdy slavilo v roce 1929, bylo výrazem sice částečné, ale přeci jen zpětné integrace českého katolictví do identity nové republiky, symbolické vtělené do dostavby katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě pražském. Spojení bylo pak zpečetěno krví stovek kněží a řeholníků a tisíců katolických laiků v odboji a zahraniční armádě během nacistické okupace. Slavíme vznik republiky právem, protože všechny další režimy až do roku 1989 byly už jenom výrazně horší. První Československá republika přes všechny své limity – a žádný režim není dokonalý – byl dobrý a slušný stát.

Co dělat dnes? My křesťané máme v dnešní době tekuté modernity či postmoderny, jejichž tempo vývoje nás právem děsí, zvláštní poslání a povolání. Být hlasem hodnot, které do světa přinesl náš Pán Ježíš Kristus. Měli bychom přitom usilovat být stejní jako náš Bůh, který je vpravdě nekonečně trpělivý, velkorysý a darující sám sebe. Nechovat se jako pořád nabručená sekta, která všechny jen peskuje, poučuje a kritizuje, jak ostatní dělají všechno špatně, rozuměj ne dost dobře, ne podle nás. Ale naopak být kompetentním, moudrým partnerem ve společenských diskuzích, který bude vnášet do společnosti pokoj a radost, touhu po pravdě a spravedlnosti.

Papež František nám ukazuje cestu, jak jako místní církev a jednotliví křesťané žít svou víru a sloužit našim bratřím a sestrám po vzoru toho, který se stal „naším vykupitelem, přítelem a bratrem, který ukázal svou lásku k malým a chudým, k nemocným a hříšným a nebyl lhostejný k žádné lidské nouzi“.
Není lepší způsob, jak oslavit výročí republiky než právě takovým životem, ke kterému nám náš trojjediný Bůh dává nejen vzor, ale také milost, sílu a požehnání.

P. Tomáš Petráček, historik