Drazí bratři a sestry!
Nemoc je součástí našeho lidského údělu. Pokud je však nemoc prožívána v izolaci a opuštěnosti, bez doprovodu péče a soucitu, může se stát nelidskou.
Když se vydáme na cestu s ostatními, není neobvyklé, že se někomu udělá špatně, že musí zastavit kvůli únavě nebo nějakému neštěstí na cestě. Právě v takových chvílích vidíme, jak spolu kráčíme: zda jsme skutečně společníky na cestě, nebo jen jednotlivci na stejné cestě, kteří se starají o své vlastní zájmy a nechávají ostatní, aby "to zvládli". Z tohoto důvodu nás všechny při příležitosti třicátého prvního Světového dne nemocných, kdy celá církev putuje po synodální cestě, vyzývám, abychom se zamysleli nad tím, že právě skrze zkušenost zranitelnosti a nemoci se můžeme učit kráčet společně podle Božího stylu, kterým je blízkost, soucit a něha.
V knize proroka Ezechiela pronáší Hospodin tato slova, která představují jeden z vrcholů Božího zjevení: "Já sám budu pastýřem svých ovcí a dám jim odpočinout, praví Pán Bůh. Ztracené budu hledat a zbloudilé přivedu zpět, zraněné obvážu a slabé posílím, budu je pást spravedlivě". Zkušenosti zmatku, nemoci a slabosti jsou součástí lidské cesty. Zdaleka nás nevylučují z Božího lidu, naopak nás přivádějí do středu Pánovy pozornosti, neboť on je náš Otec a nechce na cestě ztratit ani jedno ze svých dětí. Učme se tedy od něj, jak být společenstvím, které skutečně kráčí společně a je schopno vzdorovat kultuře skartace.
Encyklika Fratelli Tutti nás vybízí, abychom si znovu přečetli podobenství o milosrdném Samaritánovi, které jsem vybral, abych ilustroval, jak se můžeme posunout od "temných mraků" uzavřeného světa k "předvídání a vytváření otevřeného světa" (srov. č. 56). Mezi tímto Ježíšovým podobenstvím a mnoha způsoby, jimiž je v dnešním světě popíráno bratrství, existuje hluboká souvislost. Zejména skutečnost, že zbitý a okradený muž je opuštěn na kraji cesty, představuje stav, v němž je ponecháno příliš mnoho našich bratří a sester ve chvíli, kdy nejvíce potřebují pomoc. Už není snadné rozlišit útoky na lidský život a důstojnost, které vznikají z přirozených příčin, od těch, které jsou způsobeny nespravedlností a násilím. Rostoucí míra nerovnosti a převažující zájmy několika málo lidí dnes totiž ovlivňují každé lidské prostředí do té míry, že je obtížné považovat jakoukoli zkušenost za zkušenost, která má výhradně "přirozené" příčiny. Veškeré utrpení se odehrává v kontextu "kultury" a jejích různých rozporů.
Zde je obzvláště důležité rozpoznat stav osamělosti a opuštěnosti. Tento druh krutosti lze překonat snadněji než jakoukoli jinou nespravedlnost, protože - jak nám říká podobenství - k jejímu odstranění stačí okamžik naší pozornosti, pohnutí k soucitu v nás. Dva pocestní, považovaní za zbožné a věřící, vidí zraněného muže, ale nezastaví se. Třetí kolemjdoucí, Samaritán, opovrhovaný cizinec, je však pohnut soucitem a o tohoto cizince na cestě se postará a jedná s ním jako s bratrem. Tím, aniž by o tom přemýšlel, mění svět k lepšímu, činí ho bratrštějším.
Bratři a sestry, málokdy jsme na nemoc připraveni. Často si ani nepřipouštíme, že stárneme. Naše zranitelnost nás děsí a všudypřítomná kultura výkonu nás tlačí k tomu, abychom ji zametli pod koberec a nenechali prostor pro naši lidskou křehkost. Když tak na scénu vtrhne zlo a zraní nás, zůstáváme ochromení. Navíc nás v takových chvílích mohou druzí opustit. Nebo ve chvílích vlastní slabosti můžeme mít pocit, že bychom měli druhé opustit, abychom se nestali přítěží. Tak se dostaví osamělost a může nás otrávit hořký pocit křivdy, jako by nás opustil sám Bůh. Vskutku může být těžké zůstat v pokoji s Pánem, když je náš vztah k druhým i k sobě samým narušen. Je tedy velmi důležité, aby se celá církev i uprostřed nemoci poměřovala s evangelijním příkladem milosrdného Samaritána, aby se mohla stát skutečnou "polní nemocnicí", neboť její poslání se projevuje ve skutcích péče, zejména v historických souvislostech naší doby. Všichni jsme křehcí a zranitelní a potřebujeme soucit, který se umí zastavit, přiblížit, uzdravit a pozvednout. Tíživá situace nemocných je tedy voláním, které překřičuje lhostejnost a zpomaluje tempo těch, kteří jdou svou cestou, jako by neměli žádné sestry a bratry.
Světový den nemocných vyzývá k modlitbě a blízkosti vůči trpícím. Jeho cílem je však také zvýšit povědomí Božího lidu, zdravotnických zařízení a občanské společnosti o novém způsobu společného postupu. Výše citované Ezechielovo proroctví tvrdě soudí priority těch, kteří mají nad druhými ekonomickou, kulturní a politickou moc: "Jíte tuk, odíváte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Slabé jste neposílili, nemocné jste neuzdravili, zraněné jste neobvázali, zbloudilé jste nepřivedli zpět, ztracené jste nehledali, ale násilím a surovostí jste jim vládli". Boží slovo je vždy poučné a aktuální; nejen v tom, co odsuzuje, ale také v tom, co navrhuje. Závěr podobenství o milosrdném Samaritánovi totiž naznačuje, jak lze bratrské cvičení, které začalo jako osobní setkání, rozšířit na organizovanou péči. Prvky hostince, hostinského, peněz a slibu, že zůstane informován o situaci, poukazují na angažovanost zdravotnických a sociálních pracovníků, rodinných příslušníků a dobrovolníků, jejichž prostřednictvím se dobro staví tváří v tvář zlu každý den a v každé části světa.
Uplynulé roky pandemie zvýšily náš pocit vděčnosti za ty, kteří každý den pracují v oblasti zdravotnictví a výzkumu. Přesto nestačí vyjít z tak obrovské kolektivní tragédie jen tím, že uctíme hrdiny. Covid-19 napnul velké sítě odborných znalostí a solidarity a odhalil strukturální limity stávajících systémů veřejné péče. Vděčnost tedy musí být doprovázena aktivním hledáním strategií a zdrojů v každé zemi, aby bylo zaručeno základní právo každého člověka na základní a důstojnou zdravotní péči.
Samaritán vyzývá hostinského, aby se o něj "postaral". Stejnou výzvu adresuje Ježíš každému z nás. Vybízí nás, abychom "šli a činili totéž" Jak jsem poznamenal v encyklice Fratelli Tutti: "Podobenství nám ukazuje, jak může být společenství obnoveno muži a ženami, kteří se ztotožňují se zranitelností druhých, odmítají vytváření společnosti vyloučení a místo toho jednají jako bližní, pozvedají a rehabilitují postižené – v zájmu společného dobra". Vskutku, "byli jsme stvořeni pro naplnění, které lze nalézt pouze v lásce. Nemůžeme být lhostejní k utrpení".
Jedenáctého února 2023 obraťme své myšlenky k lurdské svatyni, k prorocké lekci svěřené Církvi pro naši moderní dobu. Nezáleží jen na tom, co dobře funguje, nebo na těch, kdo jsou produktivní. Nemocní lidé jsou totiž středem Božího lidu a církev postupuje spolu s nimi jako znamení lidskosti, v níž je každý člověk cenný a nikdo by neměl být zavržen nebo opuštěn.
Přímluvě Marie, Uzdravení nemocných, svěřuji všechny vás, kteří jste nemocní; vás, kteří o ně pečujete ve svých rodinách nebo prostřednictvím své práce, výzkumu a dobrovolnické služby; a vás, kteří se angažujete ve splétání osobních, církevních a občanských pout bratrství. Všem vám ze srdce žehnám.
Řím, Svatých Janů v Lateránu, 10. ledna 2023
FRANTIŠEK