Nedávno jsem dával duchovní cvičení v jedné moravské farnosti. Na odpolední přednášku určenou mladým lidem přišly k mému překvapení v doprovodu rodičů samé malé děti; mezi nimi jen dva kluci v těch „parádních“ letech. Jejich odpor vůči tomuto rodičo-kněžskému násilí na nich páchaném byl téměř hmatatelný. Zachránila mě znalost několika sportovních hvězd, takže jsme probrali, proč je prý lepší Ronaldo než Messi, zbystřili při mém ocenění lidství Rogera Federera; všichni jsme se potěšili z uzdravené ruky Petry Kvitové. Pak jsme se dali s mrňaty do zpěvu Nám se stalo něco překrásného, a Moje malé světélko. Mládenci si sice i dále hleděli svého, ale už to nebyl vzdor sopečný.
  Prázdniny jsou dobré i k tomu, abychom se učili poznávat se v nových rolích dospívání, v odpoutávání se od rodiny a také k návratům. Je čas na hovory o věcech, na které dlouho nebyl čas. Může to být trochu riskantní, ale zamrzlé položky by mohly být daleko nebezpečnější. A ta úleva a radost po vyjasnění, po smíření! K tomu potřebujeme dobrou vůli a velkorysost, ale i nadhled, umění smát se sám sobě.

To takhle potká na cestě vesmírem rozesmátá, rozjívená hvězda se spoustou skotačících planet druhou, zasmušilou, s nějakými sedmi planetami: „Ahoj, a co že jsi taková smutná?“ – „Ále, chytla jsem cosi na Trojce, a bolí mě z toho celá soustava…“. – „A jéje. A říkal doktor, co to je?“. – „Říkal. Dostala jsem – odborně se tomu říká – Homo sapiens.“ – „Aha. Hele, to je dobrý, měla jsem to taky. To přejde samo, neboj!“

Tak s Pánem Bohem, vraťte se domů v pořádku, občerstvení a radostní.

Srdečně otec Martin