Asi víte, milí katolíci, že je jediný, kdo ve svém evangelijním popisu Poslední večeře nepřináší zprávu o ustanovení eucharistie. A o čem místo toho píše? O mytí nohou. Vím, dalo by se namítnout: Nechce psát, o čem píší ostatní. Ale pozor:
Začteme-li se, zdá se, jako by šlo o text preface: To čiňte na mou památku. Dal jsem vám příklad...
Ode všech svátostí můžeme být dispenzováni! Známe křest touhy nebo křest krve; jsme-li mimo kostel, místo svatého přijímání přijímáme alespoň duchovně; zpověď může být nahrazena vzbuzením dokonalé lítosti.
Existuje jedna "svátost", kterou nelze nahradit, a tou je láska k bližnímu. Nebudeme denně přijímat, týdně se zpovídat, ale jedné přítomnosti Krista se můžeme a máme stále účastnit: Přítomnosti Krista v pokorné službě bližnímu. Vždy bude dostatek nohou našich bližních.
Zprávu o mytí nohou Jan uvádí možná jen proto, abychom pochopili, že skrze tuto jedinou nezbytnou svátost budeme souzeni. Ne skrze křest, zpověď, přijímání, ale skrze mytí nohou.

Při zdvižení sklénečky dnes žehnaného vína můžeme říci: „Pijeme lásku svatého Jana.“

(čerpal jsem volně z díla Louise Evelyho: Nové víno do nových měchů)