Promluva 22. října 2018 při mši svaté v kryptě katedrály ve Štrasburku -
100 let zemí: Československa a ČR a SR
„Jednal-li s Ním jako s hříšníkem, udělal to proto, aby zjevil svou lásku, která je vždy větší než vše stvořené, lásku, kterou je on sám, poněvadž Bůh je láska.
Těmto projevům lásky se také říká milosrdenství a obojí má v lidských dějinách svou formu a své jméno: Nazývá se Ježíš Kristus.“ To jsou věty z první encykliky dnešního oslavence, který přesně před 40 lety převzal úkol papeže. Redemptor Hominis, Vykupitel člověka.
Jaká to byla atmosféra, vy dříve narození, pamatujete? Papež zpoza železné opony, který rozumí slovenštině i češtině!
Jan Pavel druhý měl heslo Celý Tvůj. Biskup Václav Malý dnes řekl: To heslo zcela vystihuje vůli zcela se vydat ve službě pro dobro druhých, pokojnému a vstřícnému soužití kultur a náboženských tradic navzdory odlišnostem a rozdílům. (viz ekum. shrom. v Assisi v roce 1986). Vše v duchu Ježíšovy otevřenosti a nezištného podání ruky. Žádné trudnomyslné řeči o temné budoucnosti.
A ještě jeden velmi dobře související – včerejší svátek: blahoslavený Karel I. Rakouského * 1887 - zemřel 1. dubna 1922 na Madeiře, bylo mu 34 let. A úžasná shoda: Byl beatifikován právě svatým Janem Pavlem druhým, v roce 3. října 2004: Jan Pavel tenkrát řekl: Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I., přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.
Mimochodem, mladí, kdo plánujete vlastní blahořečení, dobře vybírejte svatební den: 21. října je totiž datum sňatku Karla I. s princeznou Zitou.
Tak: Řada z nás si v prvním momentu ani neuvědomí, že správná odpověď na otázku, kdy vznikl český stát, je 1. ledna 1993. Těžko se nám hledá i odpověď na otázku, jaký byl vlastně étos a důvod vzniku tohoto nového státu. Poctivá odpověď pravděpodobně zní, že důvodem vzniku samostatné české republiky bylo, že nám nevyšel projekt federace se Slovenskem.
Takže k 28. říjnu 1918 připojme výročí 1. ledna 1993, ale také listopad 1989.
Jsou to dějinné momenty, kdy můžeme říkat: Máme to tak nějak ve svých rukou. Poprvé v roce 1918, podruhé v roce 1989/1993.
Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.
Podle prvního článku ústavy je ústavnost založena na třech základních pilířích, kterými jsou demokracie, vláda práva a úcta k právům a svobodě jednotlivce. Ústavní pořádek tak garantuje rovnost lidí a lidskou svobodu a jen ty otevírají pole pro uplatnění odpovědnosti i sounáležitosti ve státě žijícího společenství.
Říká se, „štěstí přeje připraveným“ – to platí pro muže října 1918 i pro ženy a muže listopadu 1989.
Je tu háček: Ta věta že „štěstí přeje připraveným“ je pravdivá „podle světského smýšlení“ – viz čtení z Listu Efezanům, ne božské chápání věcí – viz boháč z evangelia, který si myslí, jak je hrozně prozíravý a jak jde vstříc svému štěstí.
„Všestranně vrůstat do toho, který je hlavou = do Krista“, jak jsme slyšeli v listu Efesanům, neznamená ani uzavření se ze strachu do pevnosti, to jest do svých jistot, které jen ze špatného pochopení vyplývají z naší víry (připomenu osud Koenigsburgu, kde jsme včera mnozí byli: byl na zcela mimořádném místě, mimořádně opevněný a vyzbrojený, a přece byl dobyt a poničen a opuštěn)
Ani to neznamená přestat se angažovat s tím, že to stejně nemá cenu, že svět je buď plný spiklenců a dezinformátorů. (mimochodem vliv FB a TW na brexit a na volby v různých zemích, jak se ukazuje, je opravdu otřesný - ale to není dílo technologií, ale lidí), nebo že to prostě nemá cenu - a složit ruce do klína – naopak, máme být činní - ano, jako muži října 1918 i ženy a muži listopadu 1989, nikoli ale jako boháč v dnešním evangeliu, ale ve vnímavé otevřenosti vůči tomu, co k nám přichází od Boha a co nás vlastně „utváří“. Viz opět dnešní list Efezanům: Napodobujte Boha jako jeho milované děti!
Izajáš říká jasně, že ve smutku a ve stínu zůstává ten, který pro druhého nic nedělá. A kdyby dělal, ale pro vděčnost, pro pochvalu, pro budoucí pozice, opět nevystoupí ze stínu strachů. A naopak: Kdo neutlačuje, neukazuje prstem na viníka, kdo koupí v samoobsluze bezdomovci jídlo, kdo navrhne kvalitní zákon nebo směrnici, pro toho se soumrak stane poledním Sluncem, jak dnes, kdy je podle teploměru relativní chlad, ale pocitovka o mnoho lepší.
Mírně odlehčím skutečným příběhem o třech atmosférách. Znáte jako vtip, ale o no se to skutečně stalo. Manželé se vrací z krásné, vinorodé Francie.
...
Takže: Tahle otevřenost vůči Bohu se potom má transformovat do otevřenosti vůči druhým. V ní je nejvzácnější odkaz meziválečného Československa: jeho demokratický humanismus projevující se například ve velkorysém přijímání Rusů a Ukrajinců prchajících před bolševismem anebo Němců a Židů prchajících před nacismem. Naopak uzavírání se vůči druhým spoluzpůsobilo největší neúspěchy (patří sem neschopnost jednoznačně a všestranně zrovnoprávnit Slováky a Němce) patří sem hanebnosti 167 dnů Druhé republiky od 1. října 1938 do 14. března 1939, jakými se staly při pronásledování Romů a Židů.
A velkým darem listopadu 1989 byla rovněž takováto otevřenost, například církve vůči společnosti a společnosti vůči církvi. kardinál Tomášek legendárně: Já a církev jsme na straně národa!
„Pohyb otevřenosti“, jak se o něm snažím mluvit, se ovšem nezastavuje u našeho vztahu k druhým, ale vposledku ústí do otevřenosti vůči eschatologické budoucnosti: „Tu bude Tvá radost v Hospodinu. Opakuji Izajáše: Povznesu Tě na výšiny země a nasytím Tě přislíbeným dědictvím.
To je konečné směřování naší naděje, milí, třeba i v nejistých nebo temných dějinných časech. Nebojte se!
Střední Evropa je místem, kudy v minulosti prošly různé národy i jejich vojska a tak nějak nám tu zůstalo od každého trochu. Potvrzují to i nedávné výzkumy DNA. Slovany jsme z jedné třetiny, další třetina má germánsko-keltské kořeny, a zbytek je směskou Vikingů, Galů nebo dokonce potomků lidu starobylé Mezopotámie.
Kdo jsou tedy vlastně Češi, respektive český národ? Národ lze vnímat ze dvou hledisek. Tím prvním je hledisko etnické: národ tvoří jedinci sdílející společný jazyk, historii a kulturu. Z hlediska politického jsou pak národem nositelé občanství, tedy lidé teritoriálně soustředění v jednom státě, jehož jsou občané, a který svým jednáním i politicky utváří.
Žádná z těchto definic neříká, že Čech musí být Čechem, Slovák Slovákem i geneticky. Etnickým Čechem je i Rom, Němec, Žid nebo Rus, kteří se v této zemi narodili, nebo třeba jen vyrostli, neboť i oni naplňují definici společného jazyka, kultury a historie. A politicky pak v podstatě kdokoliv, kdo má dostatek trpělivosti a štěstí, že dostal český pas. Bez ohledu na etnický původ. Němčina rozlišuje mezi zemskou příslušností, Čech - der Böhme, a mezi etnickou příslušností; dotyčný je také Čech, ale der Tscheche. Fakticky vzato je většina z nás Böhme. Tedy Bémák, Čech zemský, nikoliv etnický, takový středoevropský Bohouš. Pozor tedy na vlnu dnešního pseudovlastenectví. Všichni jsme jen dočasnými správci našich zemí, a naše odpovědnost malých dějin vůči dějinám velkým je, jestli naše země zemi zvelebíme i pro ty, kteří tu budou žít po nás, ať už to bude kdokoli.
Po Přijímání zazpíváme Te Deum jako poděkování za 100 let poctivé práce, statečnosti, odvahy, ale také prosbou za odpuštění, kdy jsme selhali. Proto po požehnání zazpíváme i naše státní hymny.
Uzavírám slovy Jana Zahradníčka o nebeském Schengenu:
Aby se tak Evropa vrátila k své první lásce, holdujíc Beránkovi,
aby se tak můj národ vrátil, svatý Václave, svatí Cyrile, svatý Metoději.
Abychom na všech stranách s královstvím Božím hraničili
a hnáni k tobě strachem, jenž vábí, láskou, jež se třese,
abychom na poušti nepřítomnosti slávy tvé nezabloudili.
ó Kriste, jak blížíš se mezi svícny, První i Poslední, co od smrti klíče máš,
Cesto, po níž se rozběhnou beránci s vlky tam –
Amen.
První čtení je z knihy proroka Izajáše. (Iz 58, 9b-14)
Toto praví Pán: "Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá. Co od věků leží v troskách, tvůj rod znovu vystaví, obnovíš základy zdiva zašlých pokolení. Budou tě nazývat: Ten, který zazdívá trhliny, ten, který obnovuje trosky k přebývání. Zastavíš-li svou nohu v sobotu, nebudeš-li vyřizovat své záležitosti v den mně zasvěcený, nazveš-li sobotu svou rozkoší a Hospodinův svátek úctyhodným, oslavíš-li ho tím, že nebudeš cestovat, že nebudeš vyřizovat své záležitosti a zbytečně tlachat, tu bude tvá radost v Hospodinu. Povznesu tě na výšiny země a nasytím tě dědictvím Jakuba, tvého otce. Ano, Hospodinova ústa to řekla."
Žalm: Odpověď: Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství a dej nám svou spásu!
Druhé čítanie je z listu Efezanom.
Bratia a sestry, prosím vás, ja, väzeň v Pánovi, aby ste žili dôstojne podľa povolania, ktorého sa vám dosa pak Michaelou Šojdrovou. Výtečně se hodí jako výplň nebo podkkres zpě+v AVE z AG Krom.talo, so všetkou pokorou, miernosťou a zhovievavosťou. Znášajte sa navzájom v láske a usilujte sa zachovať jednotu ducha vo zväzku pokoja. Jedno je telo a jeden Duch, ako ste aj povolaní v jednej nádeji svojho povolania. Jeden je Pán, jedna viera, jeden krst. Jeden je Boh a Otec všetkých, ktorý je nad všetkými, preniká všetkých a je vo všetkých. Žime podľa pravdy a v láske všestranne vrastajme do toho, ktorý je hlavou, do Krista. Z neho celé telo, pevne zviazané a pospájané všetkými oživujúcimi spojivami, podľa činnosti primeranej každej časti, rastie a buduje sa v láske. Akákoľvek zatrpknutosť, hnev, rozhorčenie, krik a rúhanie aj každá iná zloba nech sú ďaleko od vás. Buďte k sebe navzájom láskaví a milosrdní, navzájom si odpúšťajte, ako aj vám odpustil Boh v Kristovi! Napodobňujte Boha ako milované deti a žite v láske tak, ako aj Kristus miluje nás a vydal seba samého Bohu za nás ako dar a obetu ľúbeznej vône!
Slova svatého evangelia podle Lukáše. (Lk 12, 13-21).
Někdo ze zástupu Ježíše požádal: "Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!" Odpověděl mu: "Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" Potom jim řekl: "Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má." Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh však mu řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."