O rodině
Hodně se teď mluví o rodině. Kdo ji tvoří, čím ji tvoří.
Co je důležité? Míním, že záleží na dvou položkách: Zda se členové rodiny opravdu mají rádi a zda se neuzavírají sobecky světu.
- Znám rodinu se třemi dětmi, kde všecko funguje.
- Byl jsem v Iráku v rodině šíitů ve vzorně čistém stanu v uprchlickém táboře: Máma a tři děti, její sestra se třemi dětmi po zastřeleném manželovi, svobodný bratr, babička, dědeček. 11 svorných lidí.
- Viděl jsem manžela dovezeného na vozíku k umírající manželce jejich dětmi." Jejich spojené ruce z vozíku na lůžko se my vryly do srdce.
- Znám rodinu, již tvoří prababička – babička – máma a dvě dcerky. Náročné rodinné prostředí pěti žen čtyř generací. Takto si byly dány.
I my lidé žijící samostatně máme blízké, o kterých říkáme: To je moje rodina. Místo, kde si konečně mohu vyzout - ech- tlačící reprezentativní polobotky a sundat kravatu – u mne kolárek - a nechat se olizovat jejich pejskem nadšeným z příchodu nové, ještě nerozkousané hračky.
Rodina je něco tak cenného, a přitom samozřejmého.
Rodina je ta, do které přináším, abych si odnášel.
Přináším námahu a obětavost, každodenní rutinu i vzruchy, obavy i naděje.
Mám očekávání a nároky, a vycházím vstříc očekáváním a nárokům členů rodiny.
Chce to čas, chce to mnoho času.
Se začátkem školního roku spousta z nás prožíváme jistý nový začátek, věci se mění, dáváme si předsevzetí, skládáme rodinný program a přemýšlíme, čím ho naplníme. Chci říci, že by bylo fajn, kdyby se nám tam každému vešla týdně
- hodina času jen pro manžela, jen pro manželku.
- A jedna hodina týdně pro úklid ve své duši a ve svém srdci.
- A hodina jen pro děti, protože ty zase o kus povyrostly a brzo o nás možná nebudou stát.
- A hodina pro Ty, kdo už jsou sami. Abychom jim uměli říct: Úsměv, teti, my jsme přece Tvoje rodina!
Zkusíte to? Děkuji vám za to a přeji dobré dny.
Ještě něco mám na srdci: Jsem katolický kněz, žijící v celibátu. Chci vyslovit velkou lítost nad chováním tolika spolubratrů kněží a obecně duchovních z katolické církve, kteří měli chránit rodiny, a v nich zvlášť ty menší a slabší. Místo toho je zneužívali. Viníků je mnoho; ale i kdyby byl jediný, je to příliš. I já se cítím být spoluzodpovědný. Nikoho takového neznám, ale obávám se, že to existuje i u nás. Šrámy na duši poškozených bývají doživotní. Neprosím o zapomenutí, to nejde, ale o odpuštění. Jestli to aspoň trochu půjde, pak moc děkuji.