Příběh první: Běžkyně na 5000 m běží předposlední rozběh. Čtyři kola před cílem Novozélanďanka Nikky upadá v chumlu ostatních. Američanka Abbey přes ni přepadá, ale vstává a běží dál. Ohlédne se, Nikky leží. Bez ohledu na situaci se vrací a zvedá ji: Pojď, musíme to dokončit! Nikky vstává a rozbíhá se. Ale co to? Abbey neběží, drží se za koleno a nemůže dál. Vzájemně se tedy podpírají a kulhají k cíli. Nikdy předtím se neviděly. Nikki pak řekne novinářům: Občas si musíte pamatovat, že je důležitější zůstat dobrým člověkem než vyhrát závod.

Příběh druhý: Pětatřicetiletý trenér německých slalomářů Štefan Henze, také olympijský medailista, umírá v nemocnici po srážce jeho taxíku s jiným autem, na poranění mozku. Velká tragédie. Okamžitě přilétají nejbližší. Dávají souhlas, je to ohromně velkorysé gesto. Oni a Štefan tak zachraňují čtyři další lidské životy. Srdce, játra, obě ledviny.

Příběh třetí: Rakouští plavci Jördis a Felix přijímají v olympijské vesnici svátost biřmování. Uděluje ji se svolením biskupa Ria Joaa kaplan týmu, cisterciák Johannes. Proč? Právě dokončili přípravu a je krásné, že u toho mohou být další členové týmu. V olympijském náboženském centru se koná i samotná slavnost.

Nevím, jak na tom byli účastnící tří popsaných příběhů s vírou. Dovolte mi přesto - možná nepřípadnou - otázku: Kdo z nich má právo na nebe? Jakou vstupenku ukážu já?

Věroučná konstituce Druhého vatikánského koncilu o církvi, Lumen Gentium, říká v článku 16: Ti, kteří nepřijali evangelium, ale věří v Boha, jsou také napojeni na Boží lid. Především Židé, z jejichž národa se narodil Kristus podle těla, dále muslimové, kteří uznávají Stvořitele a mají víru Abrahámovu, a také ti, kdo ve stínu a obrazu hledají neznámého Boha.
Půjde tedy vposledku o obětavost, velkodušnost, připravenost.

Buďme tedy, milí, pohotově obětaví, i v zármutku velkodušní, a radostně připravení.
Těším se, že se všichni sejdeme v nebi. A jestli ne, tak na nějaké pěkné svatbě nebo pěkném pohřbu nebo pěkných křtinách určitě. :-)