Před několika týdny jsme byli královna a já potěšeni, že jsme mohli vykonat státní návštěvu Vatikánu, kde jsme se v historickém okamžiku duchovní jednoty modlili s papežem Lvem. Společně jsme slavili jubilejní téma, jež zní: Poutníci naděje. Poutnictví je slovo, které se dnes používá méně, ale má zvláštní význam pro náš moderní svět, a zejména o Vánocích. Znamená putování vpřed do budoucnosti a zároveň návrat, abychom si připomněli minulost a poučili se z minulých událostí. To jsme učinili i v létě, kdy jsme si připomínali 80. výročí Dne vítězství v Evropě a Dne vítězství nad Japonskem. Konec druhé světové války si s postupem let pamatuje stále méně z nás, avšak odvaha a oběť našich vojáků a vojaček i způsob, jakým se komunity dokázaly semknout tváří v tvář tak velké výzvě, nesou nadčasové poselství pro nás všechny.
To jsou hodnoty, které formovaly naši zemi i Společenství národů. Když slyšíme o rozdělení doma i v zahraničí, jsou to hodnoty, na něž nesmíme nikdy zapomenout. Například je nemožné nebýt hluboce dojat stářím padlých, jak nám připomínají náhrobky na válečných hřbitovech. Mladí lidé, kteří bojovali a pomohli nás zachránit před porážkou v obou světových válkách, byli často teprve osmnácti-, devatenácti- či dvacetiletí. Putování je stálým motivem vánočního příběhu. Svatá rodina se vydala na cestu do Betléma a dorazila bez domova a bez řádného přístřeší. Mudrci podnikli pouť z Východu, aby se poklonili u kolébky Krista, a pastýři putovali z polí do města, aby nalezli Ježíše, Spasitele světa. V každé z těchto událostí putovali spolu s druhými a spoléhali na jejich blízkost a laskavost. Skrze fyzické i duševní zkoušky nalézali vnitřní sílu.
Dodnes jsou v dobách nejistoty tyto způsoby života ceněny všemi velkými náboženstvími a poskytují nám hluboké zdroje naděje, zdroje odolnosti tváří v tvář nepřízni, zdroje pokoje skrze odpuštění, zdroje prostého poznávání našich bližních a vytváření nových přátelství skrze vzájemný respekt. A skutečně, jak se náš svět zdá točit stále rychleji, může se naše pouť na chvíli zastavit, aby utišila naši mysl, slovy T. S. Eliota v klidném bodě otáčejícího se světa, a dovolila nám obnovu. V tom, při velké rozmanitosti našich společenství, můžeme nalézt sílu a zajistit, aby dobro vítězilo nad zlem. Zdá se mi, že musíme pečovat o hodnoty soucitu a smíření, o způsob života i smrti našeho Pána. Letos jsem slyšel tolik příkladů těchto hodnot doma i v zahraničí. Tyto příběhy vítězství odvahy nad nepřízní mi dávají naději.
Od našich ctihodných vojenských veteránů přes nezištné humanitární pracovníky v nejnebezpečnějších konfliktních zónách tohoto století až po způsoby, jimiž jednotlivci i celé komunity projevují spontánní statečnost, instinktivně se vystavují nebezpečí, aby chránili druhé. Když se setkávám s lidmi různých vyznání, nesmírně mě povzbuzuje, jak mnoho máme společného – sdílenou touhu po míru a hlubokou úctu ke všemu životu. Pokud si na naší životní cestě dokážeme najít čas k přemýšlení o těchto ctnostech, můžeme všichni učinit budoucnost nadějnější.
Největší poutí ze všech je ovšem cesta, kterou dnes slavíme – příběh toho, který sestoupil z nebe na zem, jehož přístřeším byl chlév a který sdílel svůj život s chudými a poníženými. Byla to pouť ohlašovaná anděly, pouť s cílem, aby na zemi zavládl mír. Tato modlitba za mír a smíření, za to, abychom činili druhým to, co chceme, aby činili nám, která zazněla nad poli u Betléma před více než dvěma tisíci lety, se dodnes rozléhá odtud do celého světa. Je to modlitba i pro naši dobu a naše společenství, když putujeme svými životy. A tak vám s těmito slovy a z celého srdce přeji co nejpokojnější a velmi šťastné Vánoce.
Charles III.