-- "Mamíí!", přiletěla jako velká voda mladičká Mařenka do kuchyně. "Nebudeš mi věřit, čestný židovský, zjevil se mi - anděl. A ne ledajaký anděl, anděl s velkým A. A kdybys věděla, co mi pověděl. Ó, jak jsem se bála, ale je to tolik super!"

-- "Já se z Tebe asi zjevím", povzdychla si si maminka Anička a tiše ji napadlo: Ještě že mám toho Jáchyma. Až přijde z práce, budu si mít komu postesknout, jak rychle nám to Marijánčí třeštidlo dospívá a jaké to má divné zážitky. Člověk by si řekl, že pubertu už má nějaký čas za sebou.

Ale pracovitá, to ona je. A přijít domů později než bylo domluveno, to se ještě nestalo. Jenom aby se nám dobře vdala. A dětí bych jí přála víc než jen jedináčka. Takhle nemá s kým soutěžit, hrát si - a tak by pořád jen uklízela, modlila se, pomáhala s vařením. Ještě že má hlásek jako skřivánek a tak pěkné si každou chvíli zpívá. Jak že si to zpívala onehdy? Prý je to její vlastní melodie:

"Nikdo se neklaní, líbezné královně, co sama přikládá polínka do ohně."

Moc hezká písnička. Co nám jen z té radosti našeho stáří vyroste? Máme ji moc rádi. Kéž by to mohly říct o svých dětech všechny mámy...

  A Anna se opět pustila do práce a taky do přemýšlení, jak to udělat, aby se už někdy brzy uviděly a potěšily s posmutnělou bezdětnou sestřenicí Alžbětou; vždyť už se tak dlouho neviděly. A ten její Zachariáš je taky pořád v trapu, totiž dole v chrámě...