Říkal jsem mu před pěti lety: Jeníčku, nemůžeš si jen tak umřít. Nejprve ještě musíš kázat na MÉM pohřbu. Hihňal se: No jak myslíš, Martinku, ale jsme rádi, že nevíme, jak to má náš milovaný Pán namyšlené, viď?
Naposledy jsme se viděli 24. 12. na štědrodenní polívce v jejich, augustiniánském klášteře na Starém Brně, tak starém, že jej pamatuje Eliška Rejčka.
Otec Jeníček odešel k Otci dnes odpoledne. V oktávu velikonočním. Kdo umí, umí.
Muž, kvůli kterému jste měli chuť víc hřešit, neboť jeho nadšení a radost z odpuštění Božího každé vaší vyslovené viny ve svátosti smíření byla totál nakažlivá (tak jsem mu dal jednu přes tu jeho papulu ...děkuji :-) .....a stejně se mi neulevilo, se kaju.... děkuji, děkuji! :-D ).