Tak jsme tedy jednoho rána na otočku vyjeli Richtung Prag, můj milý deníčku, Proglasáci. Čtyři muži, s jednou duší, osm paží svalnatých. A jedna slečna Fordová, co bezpečně naviguje skvělou vestavěnou navigací.
Cesta ale byla svízelná, zvlášť zpátky. Tabla nad dálnicí, zelená vlna, Global Asistence, google maps, waze. Všecko špatně. Havárie, uzávěry, kolony. Všichni čtyři jsme makali, neasi, abychom tu déjedničku zvládli. Pro dobrou náladu jsem pustil Pavla Helana, píseň D1 z Alba iBůh. Boží, Výstižná :-). Pak bylo jasné, že D1 už je pro nás dnes zapovězená, všecko to stálo.
Dopadlo to tak, že víc než 130 kiláků jsme najeli po souběžných silnicích. Se střídavými úspěchy jsme dojeli až do Velké Bíteše, odkud by už do Brna kamenem 450x dohodil, a pak nastala situace, s níž si už nikdo, ale nikdo neporadil. Náměstí v Bíteši zavřené, objížďka kudysi.
Co Ti budu říkat, Deníčku, rozjeli jsme se po polňačce vlastně podle kompasu maps.me. Naráz všude ticho, pole, cesta, ptáčkové. No a když jsme jeli kolem křoví u sloupu s trafem, znáš to - i muži mají své dny. Zastavil jsem, vystoupili jsme, protáhli se, a ve svornosti, jakou znají jen muži po skončení táborového ohně, který je záhodno uhasit, jsme se každý instinktivně natočil po větru a svorně jsme začali čůrat.
Vtom se do toho úlevného ticha ozval z reproduktorů auta svižný dívčí hlas:
Jakmile to bude možné, otočte se!
No řehtali jsme se, věř mi, Deníčku, až do Brna. A mezi námi, ač jsou mnohé dámy vzdělané a oduševnělé a vůbec - některým věcem prostě rozumět ani nemusí, viď?