Nikdy nezapomenu na Marka, kterého maminka vodila pravidelně ubrečeného vzteky, jak nechtěl chodit ani věřit. Stále mě bojkotoval, vždy s mobilem v ruce. Až jednou … Hovořili jsme o andělu strážném. Rozdala jsem pastelky a děti si měly jednoho nakreslit, jak je doprovází během dne. Dětská fantazie nezná mezí, takže se mnou na toto téma rozmlouvali i kreslili všichni … až na jednoho. Marek očima i myšlenkami zabořený vzdorovitě do mobilu se na mě podíval a pravil: “Jak můžete říct, že anděl strážný je vedle mě, když jsem ho nikdy neviděl a myslím si, že ho neviděl nikdo tady z nás. Jak si můžete být tak jistá?“ Ve třídě zavládlo hrobové ticho. Tyto situace ráda přirovnávám k tenisovému zápasu. Ticho a přichází smeč. Všechny hlavy se otočí jeho směrem a ve třídě to zašustí. Potom přichází čas na mou odezvu a všechny hlavy se tedy zase otočí ke mně. Chvíli jsem zapřemýšlela a s úplným klidem najednou říkám: „Marku, máš v tom mobilu obrázky?“ Marek - zaskočený mým zájmem o jeho mobil, znejistí a odpoví: „ Ano, spoustu, proč se ptáte?“ „No protože i já fotím na mobil, ráda vám někdy fotky přírody ukážu. Mohl bys mi prosím některou tvoji ukázat?“ A on mi nadšeně dává nahlédnout do mobilu. Poprvé aktivně spolupracuje. „Tato je krásná, můžeš mi ji poslat? „Ano a jak? Přes bluetooth, nebo máte Whats App?“ Všechny hlavy se opět otáčí po směru imaginárního míčku, ale už v tu chvíli mu rostou křidélka. Přichází má chvíle … „Cože jestli mám? A na co? Myslela jsem, že ty mobily propojíme drátem a tak mi to pošleš.“ Markovy vyděšené oči byly tak kouzelné, že jsem se musela ovládat, abych nevybuchla smíchy. Mezi námi, mobily i sítě zvládám, ale někdy člověk musí přinést oběť k dobru věci. Udělat ze sebe hlupáka bylo v tu chvíli nezbytné. Nadechl se. Ve třídě bylo hrobové ticho. Marek mi začal vysvětlovat tak, abych to pochopila i já. Že prostě si ty naše mobily najdou signál někde ve vzduchu, propojí se, a potom se ta fotka z jeho mobilu přesune do mého a tam ho uvidím. Chvíli jsem „jako“ přemýšlela, a potom povídám: „Aha, to mi jako chceš říct, že ty mi pošleš z mobilu fotku tady v tom rohu třídy a ona tady někde vzduchem prosviští kolem nás všech k mému mobilu, aniž bych ji viděla letět a mám ji tam?“ Markovi se rozzářily oči: “No, přesně tak to je.“ „Tak tomu tedy vůbec nerozumím, to je geniální!“ odpověděla jsem. „No, ale když o tom tak přemýšlím, co mi říkáš, napadá mě: jak je to potom tedy s tím andělem?“ a lišácky jsem na něho mrkla. Všechny hlavy, které se zatím už málem ukroutily, zůstaly tentokrát na jeho straně kurtu a čekaly, zda vybere tuto přihrávku. Opět zvedl obočí, našpulil rty a mlčel. Pak vzal pastelky a začal kreslit. Nic jsem neříkala, chodila jsem kolem dalších dětí a sledovala jejich malůvky. Při zastávce u Marka jsem uviděla na obrázku jeho, jak sedí u stolu a něco píše. A nad ním se vznáší takový docela malý roztomilý andílek. S nadšením říkám:“ Marku, ten je fakt super!“ Trochu provinile se na mě podíval a řekl:  „No, nevím, jestli vypadá přesně tak … ale mohl by.“ Pohladila jsem ho po rameni a s úsměvem jsme pokračovali dál.

Čas běžel, ale od té doby už mobil nechával na lavici ležet. Asi po roce, co ke mně chodil a byl i u svatého přijímání, jsem ho potkala v kostele při udělování svátosti nemocných. Vždycky tam stojí řada lidí; můj zrak se zastavil na nenápadném klukovi se zlomenou rukou. Tušíte správně. Byl to Marek. Usmál se a já se zeptala, kde se tam bere. „No jdu se nechat pomazat, aby mi to rychleji srostlo,“ odpověděl mi tichým hlasem a kulišácky se usmál.

A to jsou přesně ty chvíle, kdy vím, že to, co dělám, má smysl a z celého srdce děkuji Bohu za to, že můžu.