V sobotu jsem zajel na pohřeb právě tohoto vzácného přítele lékaře chirurga a vůbec utěšovatele všelijakých bolístek. Při letních táborech už ráno v doprovodu vedoucího sedělo v čekárně před ordinací několik táborníků. Otevřely se dveře, usměvavý pan doktor Zdeněk vykoukl, usmál se „á, táborníci. Sečná, tržná? Tady to bude spálenina od šplhacího lana, že? Na začátku táborového běhu se prokazují základní dovednosti. Jasně. Tak pojďte dál, jeden po druhém.

Cítili jsme se jako doma, krom vůně dezinfekce samozřejmě. Já sám jsem jako velký vedoucí některý rok musel fungovat i pět týdnů v kuse. Když přijeli manželé Stráníkovi na Ameriku, vzal si mě Zdeněk stranou do ambulačního stanu a se slovy: Martine, už se na Tebe nemohu dívat. Abys to vydržel do konce, dám Ti takové povzbuzovadlo. A vrazil mi do hýždě injekci tenkrát preferovaného gamaglobulinu. No, teď vydržíš ještě aspoň týden.

Je krásné, když člověk umí svoji profesi. Je šťastné, když tou profesí umí pomáhat. Je nádherné, když svoji práci dělá s humorem, s nadhledem. Je spasitelné, ano – nebojme se toho slova – když dělá víc než musí a dělá to s laskavostí. S toutéž laskavostí, se kterou hleděl na své současníky Ježíš. To všechno jsou výživné stravenky na pořádný oběd v nebeském království. Milý Zdeňku, díky a dobrou chuť!