Později mě při jeho vyslovení vždycky zamrazilo, vybavil jsem si totiž návštěvu koncentračního tábora v Osvětimi – Březince. Místo beznaděje, zmaru, nicoty.
Dnes už možná to slovo nám mnohým zevšednělo.
Ať tehdy nebo dnes, milí, to strašné slovo znamená jediné:
Ztrátu lidství. Ztráta základního citu člověka, vyjádřeného v Bibli větou: Nedělej nic, co bys nechtěl, aby druzí dělali Tobě. To je nízkoprahový, základní požadavek Boha na svobodu člověka: Tady Tvá svoboda má hranice, nemáš právo ubližovat, nesmíš zbavovat člověka života!
Daleko vyšší požadavek je v Evangeliu, Ježíš je naléhavý: Co chceš, aby dělali druzí Tobě, dělej Ty jim. Chceš být pochválen? Chval. Chceš úsměv? Usmívej se. Chceš žít? Neohrožuj život druhých. Potřebuješ odpuštění? Cvič se v odpouštění sám.
Všimněme si, jak Zlý vstupuje do člověka: To ne já, to on. Jsem snad strážcem svého bratra? zní dějinami. Hrůzný postup: Oni to odhlasovali, já jsem jen předal rozkazy. A já jsem jen rozkaz k přesunu podle povinnosti uskutečnil. My jsme dodali chemikálii a neptáme se, co s ní odběratel dělá, není to naše povinnost.
Delegovaná nenávist, delegované zlo je nejhroznější postup, jakého se my lidé dopouštíme.
Dnešní Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti je přesným vyjádřením skutečnosti: Nemodlíme se ani tak za zahynuvší, ale nejvíc sami za sebe, abychom dokázali rozpoznávat řetězy zla a měli odvahu jej roztínat, přerušovat, zastavovat. Protože, jak na ploše koncentračního tábora poznamenal Marek Orko Vácha, chybělo málo, jedna, dvě generace, a byli bychom oběťmi. Ale chybí málo, abychom sami byli trýzniteli.
Dobrý Bože, dej nám srdce živé, horoucí, plné lásky.