Odpoledne se pak „Strejda Křtitel“ Martin zastaví na kafe. Starší Dorotčiny sestřičky a sestřenka si nahoře hrají na princezny s princeznovskými pseudonymy Anežka, Amálka a Anička. Dům je veliký, každá má pro sebe jednu místnost, kde se nastrojí a pak chodí do komnat na vzájemné královské návštěvy.

Tu si jedna z princezen přibíhá k nám velkáčům dolů postěžovat, že sousední princezna nechce ty ostatní pustit za dveře své komnaty a že tam brečí.

Když vám praskne litinová chvějka ve starším dveřním zámku, bez destrukce dveří to nevyřešíte. Jde jen o rozsah destrukce. Jinak plastové okno, první patro… A děťátko už neprinceznovsky řve, až se zalyká.

Jistě uhodnete, co je nejpohotovější a pomůže okamžitě: Mámin hlas! „Baruško, jsem tady u Tebe, neplač, za chvilku dveře otevřeme, neboj. „

Táta i dědeček křtěňátka (i strejda Martin :-) jsou pohotoví. Vrtačka, vrtáky, šroubováky, svítilna, majzlík…  Zvuk vrtačky přehluší hlas mámin – a jsme, kde jsme byli. Začínáme střídat chlácholení a vrtání. Měříme přesně, vrtáme přesně, ale chvějka odolává. Minuty narůstají. Baruška se chvílemi odmlčí, jak už asi nemá dechu. Přece jen je rozdíl mámu slyšet, a mámu vidět. A my zažíváme na vlastní kůži, co to znamená pracovat pod tlakem. Vzdávám tímto hold všem záchranářům, hasičům a jim podobným.

Pak to udělá lup – a dveře jsou konečně volné. Nejbezpečnější místo na světě je teď jediné – mámina náruč. Tátové, promiňte :-) .

Vracíme se ke kávě, princezny k návštěvám, Baruška usíná. Vlastně se skoro nic nestalo.

A co naše hrdinka Dorotka, kvůli které jsme se setkali? Ta to prospala celičké. Jak já jí závidím… Těším se, že jí to budu jednou vypravovat.

Aneb, jak konstatuje pod týmž článkem bloger IMA na Signálech: Nakonec jste všichni "měli kliku". :-)

Dorotka v originálu, probuzená, pět minut "po akci".