Napadlo mne: Buď spěchá, aby hříchy nezapomněl, nebo nutně potřebuje na WC. K mému překvapení zabrzdil u mne. Začali jsme standardně: …Bůh otevře srdce i ústa, abyste dobře vyznal, co máte na srdci.
Nic, ticho.
– Mohu Vám pomoci? Co vás trápí?
– Ale ani tak celkem nic. 
– Nebo se chcete o něčem poradit?
– No, to by možná šlo.
– Aha? Vy tu asi nejste často, viďte?
– Poprvé.
Pěkně jsme pohovořili o životě. Zpověď to nebyla, dostal tedy požehnání a ještě si nechal zopakovat, kterou rukou a jak se dělá znamení kříže.
Přece jen mi to vrtalo hlavou, i osmělil jsem se zeptat. Nezdráhal se.
– Víte, když jsem procházel Kapucínským náměstím, vrhnul se na mne takový protivný bezdomovec, a nutil mne, abych mu dal peníze. Když jsem opáčil, že hotovost nemám, nutil mě jít k bankomatu.
– Aha, toho pána znám, je opravdu nepříjemný a krom toho má svůj důchod, takže nic nepotřebuje. No, tak jste utekl do kostela, ale proč až sem?
– Pronásledoval mě až do kostela!
Milí farníci, je krásné, že máme útočiště v Božím domě, farní kostel [svatého Augustina] je NÁŠ. Je potěšitelné, že máme i „domky v domě“ v podobě důvěrných zpovědnic pro osvěžování Božího přátelství. Třeba náš „hledač útočiště“ při příští cestě náměstím do kostela Nalezení svatého kříže zajde - jen tak - a s úsměvem si připomene, jak tenkrát prchal. Boží humor je někdy docela zemitý, co říkáte?
P.S.: A přidám nevyžádanou radu: Vyjít se sklopenou hlavou, nepřipustit oční kontakt, seběhnout schody v horní části: dotyčný muž číhává v části směrem k nádraží.

Martin Holík