Charles Péguy v Tajemství svatých Neviňátek píše: „Křest je svátost maličkých. A křest je svátost nejnovější. A křest je cit, jenž počíná“.
Všimněme si, milí, jak čeština krásně překrývá dvě možnosti: „dáváme pokřtít“ a „křtíme“.
Tak se vyjevuje úžasná teologická pravda, že první a nejvzácnější balíček Boží lásky je věci všech! Běžně jej rozbaluje kněz, ale stuhu na něm rozvazují a vytahování z krabičky provádějí rodiče, kmotři, sourozenci.
Moc rád křtím, a o to raději, když vidím okolo křtitelnice živé tváře plnokrevných křesťanů, jaké měli Ananiáš, Azariáš, Misael a Daniel, když přemluvili královské úředníky od Nabuchodonozora, že bez masa budou ještě víc růžovolící – a Bůh jim v té sázce o život s humorem sobě vlastním skvostně sekundoval (Dan 1, 10).
Dítě věřících rodičů je od narození katechumenem, zvláštním způsobem je od počátku spojeno s církví skrze víru nejbližších.
Křest dospělého u dospělého je odlišný v tom, že hybnou silou není víra okolí, ale víra samotného člověka. Od okamžiku rozhodnutí mířit ke křtu se nazývá katechumenem. „Zvláštním způsobem jsou s církví spojeni katechumeni, kteří vedeni Duchem Svatým výslovně žádají o včlenění do ní, a proto tímto přáním a také životem z víry naděje a lásky se spojují s církví, která se již o ně stará jako o své“, praví Kodex v kánonu 206.
Jako „křtěnec od zavinovačky“ vlastně závidím dospělým mladým lidem, kteří Ježíše poznávají jako Kri
sta a s rozmyslem i citem na něj nasazují dioptrie srdce. Prochází projevením přání, čekatelstvím, skrutinii neboli zkouškami. Dostávají obřadně text Vyznání víry a Otčenáše, jež se stávají pokrmem duše. Jsou doprovázeni modlitbami pokřtěných, a při křtu v bílém rouchu vítáni jako domů.
Choďme na křty častěji než na pohřby, milí, zde prší Boží milosti. Když nebudeme zarputile třímat černý deštník hříchu, bude pršet i na nás. A děkuji každému pokřtěnému dospělému, jste životodárnou mízou církve!
Martin Holík