V Písmu čteme: Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Tuto větu bychom si měli opakovat při pohřbu člověka, ať byl jakýkoli. Mohou být dvě řešení: Tak krásné a úžasné, nebo tak jiné od naší představy.  Tak či tak, jsem přesvědčen, že jednou z podstatných vlastností křesťana je údiv a schopnost nechat se překvapovat. Bůh totiž nemá moc jiných možností, jak ovlivňovat náš život, než právě zajímavými momenty, předkládanými navíc jako „náhoda“ nebo „souhra okolností“. Proč? No proto, aby nám nebral svobodu v něj věřit. Nemá zájem, abychom měli jistotu, protože by se mimo jiné lidé praktičtí poněkud začali chovat, jak se od nich čeká, že ano.
A nyní k vyústění mé úvahy: Jedna z mých definic svatosti je, že světec je ten, který se stále nechává překvapovat Boží radostí, má tedy z Boha ohromnou radost a čerpá z jeho překvapování sílu ke konání dobra.
Výsledkem této definice ovšem je, že to poslední překvapení už vlastně ani není tak překvapení: Tváří v tvář milujícího a milovaného vlastně takový údivu schopný člověk jen přitaká, jako ta zbožná babička u nebeské brány u domovního telefonku: Poznáváš mě? Ale to víš, že Tě poznávám, Pane Ježíši, vždyť co jsem se za život s Tebou nahovořila!
Věřím pevně, že papež František, který tolik a tak často a tak přirozeně překvapoval, má nebe jisté. Představuji si, že v pondělí ráno přichází Pán Ježíš do jídelny, tam sedí u snídaně František a Ježíš povídá: A co Ty tady takhle, chlapče, po ránu? Mohu si přisednout?