– Chtěl jsem se poradit v důležité věci, Veverko.
– A myslíš, Jácíčku, že já to budu vědět?
– Inu, mohla bys,
řekl Jácíček a Veverka začala být hned šťastná. Každý totiž začne být hned šťastný, když vidí, že ho někdo potřebuje. Každý totiž potřebuje, aby ho někdo potřeboval.
Milá Markéto Mako, a milý Danieli Dane,
vy jste jednoduše zjistili, že se potřebujete. Že by ten druhý mohl být tím, kdo správně naslouchá a dobře poradí? To bylo nanejvýš podezřelé, že, Mako. Pak se to poznenáhlu začalo proměňovat v naději, že je tomu právě tak. A dneškem stvrzujete, že se naděje proměnila v jistotu. To vám přeju a to vám závidím. (A přestože období naděje je tím dobrodružně nejkrásnějším, ani následujících sedmdesát let to nemusí být nuda)
Tohle je první kvítek do kytice, která by nikdy neměla uschnout: Potřebovat se. Kvítků bude sedm.
Petr Pithart kdesi řekl: Národ je společenství lidí, kteří se dohodli, jaké příběhy si budou vyprávět. Parafrázuji: Manželství tvoří muž a žena, kteří našli v zalíbení v tom, že si budou vyprávět. A samozřejmě, že ty příběhy budou prožívat spolu. Druhý kvítek do svatební kytice, jak by řekl otec Stanislav, že, je Vyprávět si, nezapomínat si vyprávět.
Důležitá je Boží matematika: 1 muž a 1 žena nerovná se dva lidé, ale Bůh bude od okamžiku slibu zvláštním způsobem s vámi. Do party. Vaše síla se nezdvojnásobuje, ale zmnohonásobuje. Radost se rychleji šíří a neubývá jí, zármutek rychleji sdílí a utišuje.
Třetí kvítek: Nabízet. Manželství není primárně o závazku, ale o nabídce. Prvně je o rozhodnutí nést vedle života svého ještě život toho druhého. Je to o radostnosti a radosti. Radujte se a jásejte, neboť na život ve svatosti – nebojme se toho slova, píše papaež František v exhortaci – jste dva. A to se počítá.
Jistě do toho patří vzájemné rozdílnosti, které jsou hybatelem toho všeho. Dva základní postoje můžete, Dane a Mako, rozmnožovat donekonečna :-)
Oba postoje známe, tři ze dvou astrofyziků tvrdí, že muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, to je všeobecně prokázáno. Vystihnu mohutnosti obou těchto živočišných druhů vtipem, oba jsou kreslené, pan Jiránek, že, klasika.
První postoj: Víš, Marie, proč my muži žijeme se ženami a ne s delfíny? Protože mají na náš vkus přece jen poněkud vlhký a studený ploutve.
Druhý postoj: Chaloupka na samotě, ona vyhlíží na zápraží a volá. Františku, jde sem listonoš, v ruce drží nějaký balíček. Snad už konečně dostaneš rozum!
Čtvrtý kvítek: Dobře zacházet s časem. V téhle čekárně nazvané zpět čekáš, Mako už pěkných pár let. A Ty, Dane, jen o pár let méně. Čas váš stojí a běží zároveň. 
Chronos – kráčející neomylně každou vteřinou proměňujete v Kairos – tak krásně vyjádřený v bibli souslovím. Když nastal čas… Žijte v chronosu – čase, každou vteřinou, jak bych závodník byl – služ (Kipling: Když), ale nezapomínejte na Kairos. Čas jako dar vám daný. Ne Tobě a Tobě, ale VÁM.
Pátý kvítek: Vděčnost; vděčnost, která napodobuje.
Chci moc poděkovat všem vašim; zejména ale mámě a tátovi, a mámě a tátovi, že se podstatně zasloužili o to, že z vás vyrostli dobří lidí, kteří se navíc hlásí k Bohu, ke stejnému Bohu. Dobří křesťané. Ostatně sám bedlivě hledím, kdo se stane mým příbuzným, že? Ale klimatizačních jednotek máme v rádiu donekonečna, to nakonec převážilo, žeano.
Nepřestaňte prosit a děkovat o další dobré a moudré lidi, kteří by lemovali váš život.
A moc vám přeji, abyste jednou seděli na místech, kde jsou teď vaší rodiče a sourozenci, a prožívali stejnou, dojatou radost.
Šestý květ: Předvídavost: Správně prosit o správné věci. Jo, tenhle mě naučila nejmenovaná představená nejmenované kongregace v šalině číslo 4 mezi náměstím Míru a Obilňákem:
Manželé, třicet let spolu, shodou okolností oba šedesátiletí. Přichází anděl: poslal mě Bůh, že jste fakt dobří, fat. Mám pravomoc každému z vás splnit jedno přání, i sebetěžší. Manželka ihned: Dvě jízdenky na cestu kolem světa! Anděl luskne prsty k nebesům – paní má v ruce dárkový poukaz pro sebe i pro manžela na all inclusiv cesta kolem světa.
Manžel koukne zamilovaně na manželku a povídá: A já bych prosím chtěl mít manželku o třicet let mladší. Anděl luskne prsty – a je mu rázem devadesát.
A konečně sedmý kvítek: Prozíravost: Do včerejška svých 57 let jsem nevěděl, proč v hospodách a restauracích nemívají hodiny. No aby štamgasti nespěchali. Vyprávěl mi jeden Proglasák, jak v zahraničí viděl před sebou muže, jak prošel pod vodotryskem, v gumovém plášti, a vstoupil téže do restaurace. U pultu dostal frťana a vyšel ven; náš člověk se chtěl dopátrat toho jednání, šel za ním. On tu věc zopakoval a vešel do další restaurace.
Vyklubala se z toho normálně placená služba: Když by se hosté už zvedali, jak vidí vejít dovnitř zmáčeného člověka, ještě si něco dají, dokud déšť nepoleví.
Až přijdou bouřkové mraky, čas nepohody, ať je umíte správně rozlišit, mluvit o nic, konstatovat: Tohle už známe, to zvládneme.
Díky, že o vás platí: Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich. Ať je náš velikonoční Bůh, milosrdný a něžný, s námi se všemi.
Amen.