Pietní setkání v Brně na náměstí Svobody bylo důstojné, zcela tiché. I ty šaliny 4 a 9 jezdily úplně tiše, nechápu, jak to dokázaly. Čas pro zapálení svíčky, pro modlitbu, pro zamyšlení. Tatínek skloněný u pamětní desky šeptem synkovi do ucha vypráví, kdo ti muži jsou. V hloučcích postávají studenti, mladí, tu a tam senioři; lidé, kteří se tu neplánovaně potkali, a nějak se jim nechce se rozejít. Mladých je drtivě více než nás, kteří jsme zde stáli 26. 1. 1969. Naděje.
Úkolem života je napodobovat Otce tím, že v dějinách pokračujeme ve zpěvu Ježíšovy písně.
„Odpuštění není dar pro ty, kteří se chovali špatně.
Je to dar pro nás samotné, abychom mohli jít dál s lepším srdcem.“
Připomeňme si ústřední pravdu našeho života: přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal; jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství. Tento fakt našeho bytí nás podepírá zejména v dobách nemoci a křehkosti.
Všemohoucí, věčný Bože, tys nás stvořil ke svému obrazu a nařídil nám, abychom všechno dobré, pravdivé a krásné hledali především v božské osobě tvého jednorozeného Syna, našeho Pána, Ježíše Krista.
Prosíme tě, dej, abychom na přímluvu svatého Izidora, biskupa a učitele, na cestách internetem vedli své ruce a oči k tomu, co je milé tobě, a každého člověka, kterého potkáme, přijímali s láskou a trpělivostí.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
