Film jsem viděl v Brně v kině Art. Narozdíl od vysoké sledovanosti na Slovensku je u nás mimo zorné pole společnosti.

Romských osad je u nás méně nebo jsou jiného charakteru, tito extrémní chudobou postižení lidé jsou u nás možná více rozptýleni. Jejich starosti, rezignace, odlišnost ale nejsou o nic menší.

Po řemeslné stránce odvedli tvůrci výbornou práci. Film, ač je dokumentem, nenudí, nemá slabá místa. Kameramani projevili velkou dávku trpělivosti i osobní odvahy, protože přijít o kameru nebo jakoukoli techniku asi bylo dílem okamžiku. Byli na místě v noci, v mrazu, ve sněhu, v blátě. Co na tom, že filmovaní protagonisté jsou vystaveni témuž možná po celý život...

Hned v úvodu zazní jedna z několika hlavních příčin stavu:

- Co říká zákon? Za jak dlouho můžeme zístak stavební povolení?

- Tak do půl roku.

- Oni je potřebují hned.

Minidomeček stál za tři dny... Chybou zákona je, že funguje za předpokladu jakéhosi řádného stavu. Třeba že umím psát, že mám šanci dostat práci, byť podřadnou, že si mohu něco vydělat. Ano, touto situací jsou vinni i zákonodárci. Dále Ti obecní nebo krajští úředníci, kteří se za zákony schovávají, a neriskují tak vlastní aktivitu, která by vedla ke spokojenějšímu životu obyvatel obce.

Film zachycuje sice jemně, ale prokazatelně nešvary romské komunity. Krádeže nejsou považovány za nepřípustné, vlastně - co to je? Nárok na pomoc "většinové" společnosti bez vlastní spolupráce je jaksi "povinný", závist je na denním pořádku: Jemu jste to dovezl, pán farár, a mně ne! Byli by schopni - obdarovaní - na dárce vztáhnout ruku...

Kněz je líčen méně jako kněz, více jako obyčejný člověk, kterému soucit velí pomáhat slabším. Přesto je jasné, že Bůh je hlavní silou patera Mariána Kuffy. Charitas Christi urget noc - Kristova láska nás nutí, pudí, nenechá jen tak odejít. Na druhé straně je vidět touha po pěkném oblečení, schopnost čistoty v bídném prostředí je až udivující.

Také ze snímku vysvítá, že nemusí být všechno "geneticky dané", že je mnoho skutečností spojených s vychovou a se vzděláním.

Závěrečný koncert Romů na poděkování pánovi farárovi dává nahlédnout do spontaneity, která se "nám" líbí. Za kamerou je ale téměř prázdno; ovyvatelé Žandoviec přišli v nepatrném počtu. To, co se do dokumentárního filmu nevešlo, mi vyvstává před očima: Kým je pro nás, bílé, kultivované, takový farář, věčně v montérkách a věčně v náklaďáku směr žandovské romské ghetto? To už by asi byl jiný dokument.

Motto k zapamatování:

Mohl bych je drezúrovat. Poslouchali by. Když si ale drezér jednou nevezme do manéže bič, lev mu může ukousnoutt hlavu...

Jsem jejich otec, oni jsou mými dětmi. Vychovávám je. Jde to pomalu, velmi pomalu, ale všechno je tak trvalejší...

Ladislav Kaboš, 2013, Slovensko, Česko, 90 minut. O filmu