Máme za sebou 6 týdnů souboje s globální pandemií.
A je čas se rozhlédnout, jak si v tomto souboji vedeme.
Nejvíce pozornosti pochopitelně věnujeme zdravotníkům, nemocným, i zemřelým a globálně. Málokdy sledujeme zdravotní dění ve všech částech světa tak jako dnes a málokdy sleduje svět i vývoj u nás tak jak dnes. Porovnávají se data, dopady, různé metody obrany i různé politiky vlád.
Enormně se zvýšila pozornost vědě, výzkumu, původu nemoci, statistikám i perspektivám obranných látek a vakcín i hledání, zda jde o přírodní látku nebo uměle mutovanou vojenskou zbraň. Málokdy vidíme zřetelně závislost naší civilizace na vědě tak jako dnes.
Ve společném globálním úsilí se tím sice hranice setřely, ale prakticky se vrátily a materializovaly. Po třiceti letech, kdy jsme cestovali kam šlo, se ze svobody a otevřených možností stala hrozba. Vlády sáhly k omezení našich práv a svobod, s cílem zastavit šíření nemoci, až jsme skončili skoro všichni doma.
Tolik významná ekonomika, hrubý domácí produkt, jeho růst, globální obchod, v čele s leteckou dopravou, automobilismem, turismem, se skoro zastavily.
Nastalo období velkého klidu.
Vývoj pandemie zaskočil vlády prakticky všude. Zaspaly nebo reagovaly špatně a pozdě - od Číny, přes evropský jih, až po Británii a nakonec i Spojené státy. Přitom všem se dostalo varování včas. Výjimkou nebyla ani česká vláda.
Rychle a adekvátně reagovaly pouze ty asijské země, které žijí v nebezpečí vojenského útoku zbraní hromadného ničení od souseda, jako Jižní Korea nebo Tchaj-wan. Ani Japonsko, které zažilo před pár lety katastrofu atomové elektrárny ve Fukušimě, neudrželo příznivý počáteční vývoj.
Náš šok, z vpádu nemoci, z nepřipravenosti, a nakonec i z prudkého omezení svobod, se proměnil v nečekanou aktivitu a solidaritu improvizované výroby ochranných pomůcek. Oživl v nás obranný instinkt. Zdvihla se solidarita, rukodělný um i schopnosti adaptovat se na nové podmínky. Jakoby nás někdo polil “živou vodou” vymýšlení jak pomoci sobě i navzájem.
Nečekaným příkladem se stalo školství. Příchod k distančnímu vzdělávání, elektronicky mailem, na internetových platformách i sociálních sítích nebo i telefonem a korespondencí zvládla většina základních a středních škol, které se dokázaly postarat i o žáky bez potřebných domácích podmínek a vybavení. Podle České školní inspekce se učitelé dokázali v 80 % do nové metody výuky rychle adaptovat, a věnovali tomu nadstandardní úsilí a čas.
Mnohé tyto změny a zkušenosti asi zůstanou ve školách trvale.
I podpora ohrožených sociálních skupin, adaptace zdravotních a sociálních služeb, vzestup elektronické práce úřadů. Dostali jsme nemalým úsilím státu zpět domů všechny naše občany ze zahraničí, kteří se chtěli vrátit. Zvládli jsme vstřebat nový bezpečný způsob chování a nošení roušek, bez kterých jakoby člověk vyšel na veřejnost bez šatů a nahý. Umíme se k sobě chovat s respektem, násobně narostl počet pěších i cyklistů, i veřejný tlak na ty, kdo pravidla ochrany porušují. Leckde možná až za práh respektu ke svobodě druhých.
A ovšem, i za těchto okolností se vždy objeví papalášské výjimky, vedené pocitem, že na pravidla pro „obyčejné“ lidi „oni“ brát ohled nemusí. Tentokrát je „oním“ místem Hrad.
Podle výzkumů nejednáme ze strachu. Strachem z nakažení je vedena méně než polovina ekonomicky aktivních spoluobčanů. Větší část jedná cílevědomě; ve snaze zvládnout novou situaci a možnosti; s porozuměním tomu, proč se chováme, jak se chováme. V obraně před pandemií jsme zřejmě více racionální než vystrašení.
Mnozí situaci bereme jako příležitost k reflexi lecčeho, co jsme dosud brali za samozřejmé a neměnné - od ubývajícího času na děti, rodinu i partnerský život; přes fakt, že nás v pandemii napadl přírodní živel uvolněný lidskou činností, nad kterým nejsme pány.
Není to varování, zda nekonáme vůči přírodě a ekosystému přes míru udržitelnosti?
Koronavirus nás viditelně spojil. Zasypává rozdělení společnosti. Bez naší cílevědomosti by vládní opatření nebyla účinná. Omezujeme spotřebu na rozumnou míru, jakkoli nemusíme do nuzoty. Pandemie nese i nepřehlédnutelná morální a etická poselství těm,, kdo je chtějí slyšet.
Samozřejmě zaznívají, a stále silněji, varovné hlasy o enormních nákladech zastavení hospodářství. Jen v USA je bezmála 20 milionů lidí bez práce v pár týdnech. Objevují se i obavy z trvalejšího zafixování nadměrných pravomocí vlád v omezení demokracie. Obnovení nákazy u již vyléčených v Asii ukazuje, že překonání krize nebude snadné a budeme se vyprošťovat postupně, více po spirále, která nebude mít charakter plného návratu k tomu, jak jsme žili dříve.
Svět se prostě změní.
Jsme na to připravení?
Bude hodně záležet, zda se v dalších týdnech opřeme spíše o to, co nemůžeme nebo o to, co z nové situace dokážeme vytvořit, vymyslet a začít dělat jinak. Zda budeme sedět a čekat na pomoc státu nebo se sami vrhneme do svých vlastních řešení. Nepochybně si materiálně nepolepšíme. Ale pokud se dnes rozhlédneme, nemusíme z toho být méně šťastní a více nešťastní. Východiska, která nalezneme vlastním umem, byť improvizovaná, nás mohou posunout k větší životní činorodosti, než bychom byli v depresivním čekání na pomoc státu.
Pokud je tato úvaha alespoň trochu reálná, otevírá se nám perspektiva krize jako perspektiva nových příležitostí. Dokážeme si na ně sáhnout?
Ivan Gabal pro Radio Proglas
duben 2020. Audioverze