V době okolo 17. listopadu se mi každoročně vynořují střípky vzpomínek. V roce 1989 jsem už chodila do práce, takže mne minuly heroické zážitky mých o něco mladších fakultních kolegů, jak dělali jako studenti revoluci. Oproti nim jsem se o trochu cyničtěji dívala na budoucnost při vědomí toho, kdo se v mém tehdejším zaměstnání hned po revoluci stal zakladatelem místní buňky Občanského fóra – morální velikán to totiž rozhodně nebyl. Nikdy mi však z mysli nevypadne jeden den na konci listopadu 1989. Už sněžilo a my jsme se za zpěvu písně Jednou budem dál vydali z centra Brna do Bohunic vytvářet řetěz lidských rukou, aby propustili z věznice politického vězně Petra Cibulku.
Není dobré zapomínat, že režim, který tu byl před rokem 1989, po celou dobu svého trvání žalářoval své odpůrce nebo zkrátka ty, kteří mu byli nepohodlní, a dokonce je i zabíjel: od justiční vraždy Milady Horákové, Záviše Kalandry, Jana Buchala a Oldřicha Pelce v roce 1950, přes smrt Josefa Brykse v komunistickém žaláři v roce 1957, popravu Vladivoje Tomka v roce 1960, usmrcení Josefa Frydrycha v elektrických drátěných zátarasech na hranici v roce 1965, zastřelení Danuše Muzikářové při demonstraci 21. 8. 1969, mozkovou mrtvici Jana Patočky těsně po výslechu StB v roce 1977, zastřelení řidiče uneseného autobusu Jana Nováka pohraničníky v roce 1978, až po utýrání nemocného Pavla Wonky ve vězení v roce 1988.
Nezapomínejme ani na to, že i když v době před Listopadem probíhal rituál označovaný jako volby, volby to nebyly. Ty totiž přestávají být volbami, pokud nenabízejí voličům alespoň dvě možné varianty. V té době však bylo možno vhodit do urny jen jediný lístek – lístek Národní fronty, kterou řídila Komunistická strana Československa. Volby nesloužily k výběru zastupitelů, ale měly přimět k projevu servility a loajality k režimu, jakémusi manifestačnímu souhlasu se stranickou státní politikou. Slavoj Žižek v té souvislosti připomíná psychologický mechanismus „sdílené viny: v průběhu české normalizace, která následovala po sovětské invazi v roce 1968, se režim postaral o to, aby se většina lidí tím nebo oním způsobem mravně zdiskreditovala, aby překročila své vlastní mravní zásady.“
Právě morální relativismus, ponížení a život ve lži jsou asi tím nejhorším dědictvím, které nám tu z doby před rokem 1989 zbylo. Opačnou stranou těchto zlozvyků je pak nedůvěra ve stát, alergie vůči jakémukoli moralizování a nechuť ke společenské odpovědnosti. Svoboda devadesátých let nás na dnešek také nepřipravila – byla to totiž trochu svoboda lišek ve slepičím kurníku. Velká část společnosti i jejích názorových vůdců si svobodu spletla se sobectvím a nerespektovala, že bez vymahatelných pravidel a odpovědnosti se svobodná společnost vybudovat nedá.
Myslím, že kombinace těchto zkušeností z doby vlády jediné strany před Listopadem a z neodpovědné a sobecké verze svobody devadesátých let se odráží i v našem chování v dnešních dnech koronavirové doby.
Je pravda, že stejně jako v ostatních evropských státech se v době nástupu koronavirové epidemie v naší zemi objevilo vzepětí solidarity a snahy pomáhat si navzájem. Hned od samého počátku nás však též doprovázejí různé konspirační teorie, fake news, ale též komunikační a další chyby, které společenské důvěře nepřispívají.
Mimořádná situace postavila společnost před volbu, zda se omezit za účelem pomoci zranitelným či slabým, tedy starším a nemocným, omezit se, aby někteří lidé nebyli vystaveni riziku, že nedostanou potřebnou lékařskou péči. A právě tato myšlenka přece souzní s tím, oč nám v polistopadové době šlo. Nastolit takovou společnost, která bude respektovat svobodu, rovnost, důstojnost a chránit všechny lidi před zbytečným utrpením.
Opatření a rozhodnutí, která byla přijata v reakci na pandemii, s sebou nesou zásahy do práv a svobod v míře, s níž jsme se od listopadu 1989 nesetkali. Přesto, kdyby se dala práva a svobody kvantifikovat, předlistopadový režim by ve srovnání s dneškem nevyšel vítězně. Nakonec se ale taková porovnání míjí s jádrem věci. Je to vláda společně s parlamentní většinou, jejichž mandát vychází ze svobodných voleb, kdo dnes především rozhoduje o tom, jakou cestou se stát při řešení krize vydá. Svá rozhodnutí musí hájit před politickou opozicí i ve veřejné debatě, a to s vědomím toho, že za ně ponese politickou odpovědnost v příštích volbách. Vládnutí, a to i v této mimořádné době, podléhá vládě práva, tedy musí být vládnutím v mezích právního státu. Proto jednotlivci a další aktéři, dodrží-li náležitý postup, se mohou domáhat u nezávislých soudů právní ochrany proti rozhodnutím a opatřením, která pokládají za protiprávní. Kdo, za jakých podmínek, podle jakých pravidel a proč rozhoduje o omezení práv a svobod a jaké kontrole přitom podléhá – to je, oč tu běží. Mimořádné situace jsou výzvou pro fungování demokratického právního státu, nemění však jeho podstatu.
Nejbedlivěji bychom měli sledovat omezování vzdělávání, a ptát se, zda a jak byla tato omezení kompenzována – zejména více než půlroční výpadek některých našich dětí ze vzdělávacího systému. Vždyť největší bohatství naší země spočívá v tom, že máme pracovité, vzdělané a chytré lidi, kteří najdou řešení zapeklitých problémů, třeba i způsob léčení zákeřných nemocí. A bez dostatečného vzdělání a kritického myšlení se těžko ubráníme populismu, bez znalostí historických souvislostí, ústavního pořádku a pochopení základů společenských věd se jen těžko vysvětluje, proč se někdy musíme omezit kvůli potřebám druhých a jak moc se společenská odpovědnost liší od totalitárního myšlení. To nakonec ohrožuje demokratický právní stát nejvíc. Pracujme všichni i ve složitých podmínkách na svém vzdělávání a vzdělávání dětí; mimo jiné proto, abychom pochopili, jak moc se liší doba vlády jedné strany před rokem 1989 a doba koronavirová dnes.