Heslem únorových parlamentních voleb na Slovensku byla „změna“. Nikoli změna politického režimu, před níž kdysi během protivládních protestů varoval tehdejší premiér Fico slovy o státním převratu, nýbrž stylu vládnutí. Vláda vedená Igorem Matovičem, který působí v politice již dekádu, se zformovala jako odpověď na tuto „touhu po změně“. Byť je svým složením značně různorodá. To ale platí pro mnohé dosavadní slovenské kabinety.
Ve svém programovém prohlášení Matovičova vláda napsala, že se jedná o „nejambicióznější plán na změnu fungování Slovenska k lepšímu v jeho historii“. Předvolební narativ změny tedy zjevně nebyl opuštěn. Těžko si však za situaci současné, pořád bez jasného konce probíhající koronakrize, představit realizaci mnoha ambiciózních cílů. Zejména těch v sociálně-ekonomické oblasti, jakým je například masivní výstavba nájemných bytů. O něco jednodušeji by mělo být možné realizovat toliko nezbytné a komplexní reformy v oblasti soudní moci.
Epidemie ale nebude to jediné, co bude brzdit plnění předvolebních slibů nové čtyřkoalice. Ještě před samotným parlamentním hlasováním o důvěře vládě se na sociálních sítích strhla výměna názorů mezi premiérem Matovičem a místopředsedou vlády Sulíkem. Relativně banální záležitost, pěna dní, se týkala zácp na silnicích v důsledku mimořádného velikonočního opatření vlády.
Takovýto incident, který jistě nebude ojedinělý, naznačuje, že hladké fungování vlády bez personálních sporů si stěží představit. Ani to však není, podobně jako pestrost koaliční sestavy, v dějinách slovenského vládnutí nic ojedinělého. I předchozí heterogenní Ficova, resp. Pellegriniho vláda byla téměř před rozpadem hned několikrát a vydržela až do konce funkčního období.
Problematickými mohou být vnitrostranické otřesy spojené s odchody poslanců z poslaneckých klubů. S tím má Igor Matovič a jeho hnutí Obyčejní lidé bohaté zkušenosti. Stejně tak z předchozího volebního období tuto situaci dobře zná současný předseda parlamentu a šéf koaličního hnutí Jsme rodina Boris Kollár. Rozklížení možná čeká i stranu Za lidi exprezidenta Kisky, který se rozhodl mandát poslance neuplatnit, stáhl se z veřejnosti a spekuluje se i o jeho dobrovolném odchodu z čela strany, kterou sám založil. Z dějin slovenské politiky známe už i oslabení vlády během jejího působení díky odchodu jednoho z koaličních partnerů. V roce 2006 opustili křesťanští demokraté druhou Dzurindovu vládu kvůli smlouvě o výhradě ve svědomí. Takzvaná kulturně-etická témata budou ožehavá zřejmě i u této současné, z větší části konzervativní vlády.
Premiér Matovič bude mít těžký úkol udržet svou vládní sestavu pohromadě. Zvlášť, když mu za pomyslnými zády číhá na příležitost tandem Fico-Kotleba. Ten si již teď prostřednictvím vzájemných lichotek a pochval na parlamentní půdě až ukázkově politicky notuje.
Nová vláda bude nakonec motivována ani ne tak bojem s koronavirem, korupcí či klientelismem, jakýmsi trojitým „K“, jako spíše hrozbou opakování scénáře z roku 2012. Jím je odstrašující příklad Radičové vlády. Ta předčasně skončila poté, co jí hnutí Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka, mimochodem také člena současné koalice, nevyjádřila důvěru.
Jakékoliv fatální selhání nové vlády či její případný rozpad bude znamenat triumfální návrat předchozích představitelů moci. A také starých poměrů vládnutí. Nebyl by to ani tak návrat SMER-u jako takového, jako spíše jejího předsedy Roberta Fica. Posíleného a s novou vitalitou.
foto: ips.fsv.cuni.cz