Kateřina Šimáčková, ústavní soudkyně, připomněla v květnovém komentáři slova Benjamina Franklina: "Ti, kteří by se vzdali svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost." Učinila tak v souvislosti s varováním před výměnou svobody za bezpečí. Současná mimořádná opatření vyvolávají obavu o ztrátu svobod. Nejlepší cestou proto je, jak vysvětluje soudkyně Šimáčková, pečlivé promýšlení restriktivních opatření a jejich přesvědčivé zdůvodnění, aby odpovědní lidé byli motivováni k jejich dobrovolnému dodržování.
Po zkušenostech s totalitními a autokratickými režimy jsme si dobře vědomi, jak důležité je pro každého z nás pečlivě sledovat, zda naše svobody nejsou omezeny v míře větší, než je nezbytně nutná, a to i tehdy, pokud nastane mimořádná situace, jakou nepochybně bylo rozšíření nového viru.
Na začátku epidemie jsme zaznamenali respekt i strach, současně také velkou míru spolupráce a soudržnosti. Po několika měsících jsme už reflektovali první zkušenosti s chováním viru a spolu s tím se rozvolnila i ochota k výraznějšímu sebeomezování. Touha po svobodě se ozvala v intenzívnější míře. K pocitům, že jsme omezeni více než je nezbytně nutné, přispívaly i chaotické kroky vlády, postrádající přesvědčivé vysvětlení důvodů zavedení jednotlivých opatření, nehledě k tomu, že některá z nich vyvolávala pochybnosti o jejich přiměřenosti. Padaly proto otázky, zda neobětujeme příliš mnoho nejistému výsledku. Tím nemyslím jen materiální stránku věci, ale kolik celkově ztrácíme jako lidská společnost a co naopak získáváme.
Nový nebývale rozsáhlý nástup epidemie vyvolal u řady lidí obavy z existenční budoucnosti. V mnoha případech, jako například u opakovaně zavíraných provozoven drobných živnostníků, naprosto srozumitelné. Následovaly reakce z opačné strany. Byla odmítána i opatření, která jednoznačně dávala smysl, jako například přiměřené nošení roušek. Formovali se tzv. antirouškaři, podporováni i některými známými osobnosti. Zdůrazňovali své právo nenosit roušku za všech okolností a to bez ohledu na následky pro ostatní.
Odmítači roušek zdůvodňovali svoje postoje poukazem na jejich údajnou neúčinnost. Tvrdili, že roušky nás neochrání. To je pravda, ale nasazujeme si je proto, abychom bránili šíření viru. Ne slepě jako ovce, ale na místech, kde jejich nošení má smysl. Ani ten, kdo o sobě prohlašuje, že se nebojí, nemá právo vystavovat riziku jiné. Antirouškaři jsou ilustrativním příkladem prosazování práva na vlastní volbu bez ohledu na svobody ostatních. Nezajímají se o oprávněné požadavky těch, kteří považují roušky za významný nástroj prevence šíření viru.
Filozof Nikolaj Berďajev odmítá redukci svobody na svobodu volby, užívá dokonce termín degenerovaná svoboda, která se projevuje negativním vědomím, že nejsem k ničemu nucen. Za reálnou svobodu považuje tu, která je vnitřní tvůrčí energií člověka, je jeho duchovním principem. Skrze takovou svobodu může člověk vytvářet nový život společnosti a světa. Berďajev říká, že svobodu milují ti, kdo ji dopřávají druhým. Spatřuje ji ve svobodné lidské osobnosti, jejíž hodnota nesmí být nikým omezena.
Neomezená svoboda neexistuje ani v právu. Jednotlivé svobody mají své meze ohraničené svobodami ostatních a též zákonem chránícím veřejný zájem. Svoboda neznamená aktivitu, která je realizována na úkor ostatních, ale vždy jen ve vzájemném vyváženém poměru. Naše svobody jsou nyní omezeny více, než jsme byli zvyklí. Můžeme akceptovat tuto situaci tvůrčím způsobem, tedy nebudeme prioritně přemýšlet o všem, co nesmíme, ale jak naše omezení přispívá dobru druhého a celému společenství. Anebo naopak, kolik svým švejkováním a obcházením pravidel přispíváme ke zhoršení situace.
Vnitřní tvůrčí svoboda může v pandemii zahrnovat též respekt k obavám jiných a hledání cest, jak podpořit ty, na něž restriktivní opatření dopadla ve větší míře. „Jedni druhých navzájem břemena neste“ pak znamená promýšlení účinného způsobu chování vedoucího k omezení šíření viru a zmírnění jeho následků.
Střežit svobodu před svévolnými zásahy a bezdůvodným omezováním prospívá dobru celé společnosti. Naopak ničemu neprospívá hájení práva na vlastní svobodnou volbu bez ohledu na ostatní. Polemiky se smyslem restrikcí jsou přesto užitečné, a to zvláště v případě omezení, která naprosto postrádají smysl, jako byl jarní zákaz vycestování. Podle Listiny základních práv má každý právo svobodně opustit území naší republiky. Od toho je třeba odlišit právo ostatních zemí stanovit podmínky pro vstup na svoje území. Bdělost nad ochranou práv vyžaduje chápání jejich podstaty a smyslu. Zkušenost s totalitním režimem nás poučila, jak významné je toto právo. Ten, kdo rozhodl o tomto zákazu si totiž nebyl vědom hierarchie základních práv a svobod. A to vždy skrývá potenciální riziko svévolného omezování dalších svobod a práv.
Náboženská svoboda rovněž patří mezi nejvýznamnější svobody. Proto se i papež František oprávněně rozhořčil nad uzavřením kostelů v Itálii. Na druhé straně docházelo k porušování zákazů, které se jevily naprosto srozumitelné a opodstatněné. Je výrazem odpovědnosti přijmout koronavirová omezení všude tam, kde je zřejmý jejich smysl na základě současného poznání povahy pandemie. Svátosti nejsou magií ani kouzlem a neslouží jako náhražka za porušení opatření, přijatých v souladu se současným vědeckým poznáním. Aktuálně platná omezení fungují rovněž jako test naší vnitřní svobody, abychom znovu prozkoumali náš tvůrčí potenciál a otevření vůči pravdě s respektem a solidaritou vůči ostatním.