Už měsíce létá českým prostorem magické číslo 500 miliard korun. Tak vláda vyčíslila škody způsobené koronavirem. Od počátku upozorňuji, že nejde o náklady koronaviru, ale o účet za fungování politiků. Nejen našich. Kdyby nenastalo celoplanetární šílenství a vlády nereagovali jako na invazi marťanů, tak by byly dopady o dvě nuly nižší. Minimum z té částky jde do zdravotnictví a skutečně poškozeným. Zbytek jsou důsledky zamrzlé ekonomiky, propad daňových příjmů, půjčky na odkládání problémů a výdaje na sociální smír a politické úplatky.
Ptám se svých známých: co si představí pod částkou 500 miliard korun. Odpověď je vždycky stejná. Nic. Jde o číslo tak velké, že si nepředstavujeme vůbec nic. Proletí a nezanechá žádný dojem či emoce. Přitom je to sakra významné číslo. Například veškeré roční veřejné výdaje na zdravotnictví jsou 320 miliard. 500 miliard by stačilo na rok a půl všech veřejných plateb za nemoci a úrazy, na chod všech nemocnic, poliklinik a ambulancí, na platy všech doktorů, sester a personálu a na veškeré dávky placené lidem na neschopence. Nebo jinak. Víte, že hodnota majetku k privatizaci byla odhadnuta na 900 miliard a za 500 miliard byste dnes vlastnili většinu ekonomiky? Víte, že 500 miliard stačí na všechny důchody a příspěvky na péči o nemohoucí? Že by z ní ministerstvo školství pokrylo veškeré výdaje na školství, mládež a tělovýchovu na 3 roky, ministerstvu obrany by stačila na 6,5 roku, ministerstvu vnitra na 7 let, ministerstvu kultury na 38 let, životnímu prostředí na 62 let a ministerstvu zahraničí na 64 let provozu? Víte, že veřejné výdaje na výzkum, vývoj a inovace za posledních 20 let stály méně a víte že, Akademie věd by za ty peníze mohla fungovat 80 let? Kdybychom měli dluh 500 miliard korun splácet z naší dobročinnosti, kam ročně jde zhruba 8,5 miliardy, tak by nám, našim dětem, a dětem našich dětí trvalo úplné splacení 59 let? Víte, že by se dalo za 500 miliard postavit a vybavit 500 nemocnic, otevřít 3900 škol a školek nebo postavit 7777 kilometrů moderní železnice?
Zastánci přijatých opatření budou říkat, že se zachránila spousta životů. To nezměříme. Ale s jistotou vím, že všichni, koho opatření ochránila, zemřou tak jako tak. Zachraňovat životy můžeme bojem proti potratům. Ale bojem proti nemoci životy jenom prodlužujeme. Korektní otázka tedy zní: kolika lidem a o jakou dobu vládní opatření život prodloužila? Já si myslím, že jich moc nebylo. Stačí jednoduchá logika. Na jaře byla ekonomika a společnost neprodyšně uzavřená. Přesto zemřelo 350 lidí. Na léto regulace zmizela, počet nakažených je vyšší než na jaře, ale mrtvých není ani polovina. Proč? To nevím. A nikdo to neví. Ale naznačuje to, že přímý vztah mezi umíráním lidí a opatřeními vlády není.
Kdybych takový vztah přeci jen připustil, můžeme zkusit něco odvodit od porovnání se Švédskem. Země se stejným počtem obyvatel postupovala liberálně, ekonomiku nezavřela a zaváděla jen trvale udržitelná opatření. Dosud tam zemřelo 5.800 lidí. U nás to je méně než 500. Nabízí se tedy hypotéza, že naše vláda zachránila minimálně 5.000 lidí. Budiž. Kolik let života jim ale přidala se neví. 10 let by byl velkorysý odhad, když víme, že šlo především o starší a nemocné lidi. Budiž. Pak by 500 miliard korun znamenalo, že prodloužení života každého z 5.000 potenciálně mrtvých nás stálo 100 milionů korun a za rok jejich života jsme zaplatili 10 milionů.
Vím, že na život cenovka nepatří. Přesto je třeba se ptát: bylo to přiměřené? Politici tvrdí, že ano. Já tvrdím, že je to ekonomické šílenství a se stejnými penězi šlo udělat mnoho jiného dobra. Při průměrné měsíční mzdě 35.000 korun na 10 milionů vyděláváme 24 let a 100 milionů nevydělal téměř nikdo z nás za celý život. Při průměrném důchodu 15.000 bychom s 10 miliony vyžili 55 let. O stu milionech ani nemluvě. Když někdo zemře při nehodě, dostanou pozůstalí maximálně půl milionu. Když někdo zemře v práci nebo při neštěstí, nedostanou pozůstalí ani milion.
Proč ty relace uvádím? Abychom si uvědomili, že připustit znovu scénář zavírání společnosti by bylo šílené a nemůžeme si to dovolit. Vnímám, jak se znovu rozjíždí mediální a politická masáž. Státe! Konej! Ochraňuj! Ať to stojí, co to stojí. Tlačí opozice. Média. Lidé s pocitem ohrožení. Vláda už ale znovu nesmí zavírat, omezovat a regulovat. Trvale udržitelná opatření jsou pouze hygienická, medicínská a mentální. V hygieně jde o návyky. V medicíně jde o investice do prevence, kvality péče, výzkumu, diagnostiky a analýz, jak a proč se virus chová a co lidi skutečně ohrožuje. V mentální oblasti se musíme s rizikem naučit žít. Přijmout ho s pokorou jako jedno z mnoha trvalých rizik, která si vybírají svou daň. I chřipka je s námi pořád a zabíjí, i když s ní lidstvo bojuje odedávna. Musíme přestat u politiků nárokovat, aby nás zbavili smrti. Máme ji přijmout a připravit se na ní. A chceme-li se jí vyhnout, pak nám nezbývá než křesťanská naděje. Kristus nám nabízí život věčný, a je jen na nás, zda jeho nabídku přijmeme.
Portrétní foto: E15