otec Martin Holík

Otec Martin Holík

Komentář Tomáše Petráčka - Pandemický 28. říjen

Komentář Tomáše Petráčka - Pandemický 28. říjen

Církevní historik a kněz Tomáš Petráček se v Komentáři týdne zamýšlí nad tím, jak pandemie koronaviru mění atmosféru, ve které si letos budeme připomínat vznik Československého státu a předkládá možné cesty, kterými  ze současné krize  lze vyjít.

Hlavní rubrika: Komentáře Proglasu
Rubriky: Komentáře Proglasu
Datum zveřejnění: 24. října 2020

Sice slavíme knížete Václava jako den české státnosti, ale moderní českou státnost máme ještě více spojenou se svátkem 28. října, dnem obnovení samostatnosti, jak hrdě zněly tituly a podtituly knih vydávaných během první československé republiky, dokonce i katolických autorů jako byl msgr. František Cinek.  I uvadající komunistický režim dovolil obnovit tento svátek v roce 1988 a v našem kalendáři zůstává přesto, že samo Československo se krátce po obnovení svobody rozpadlo.

Význam podobných státních svátků spočívá v připomenutí a zdůraznění hodnot, které společnost pokládá za důležité, v tomto případě zjevně význam státu a státní samostatnosti, což je něco, co právě v českém případě je naprosto na místě. Po zkušenostech se státem jako nástrojem totalitního režimu, což je navíc ještě podpořeno z části uměle dokonstruovanou představou, že Češi jsou tak nějak vždycky proti státu, máme vůči němu jistou nedůvěru, přestože reálně jsme zvyklí se na něj spoléhat. Při každé příležitosti se ozývá volání, že stát má zařídit to či ono. Velká část obyvatel vyžaduje státní opatrovnictví, ale zároveň udržuje mentální distanci: stát to jsou oni, vrchnost.

Krize jako současná pandemie ukazuje, proč ho potřebujeme, nemluvě o komplexitě současné civilizace, která nutně potřebuje instituce, které budou regulovat vývoj společnosti a nacházet základní konsensus a kompromisy mezi zájmy různých skupin a vrstev při správě veřejných věcí, pomáhat reagovat na nové, historicky bezprecedentní, výzvy.

Letos budeme 28. říjen slavit ve velice zvláštní atmosféře, ještě podivnější než v posledních letech a největším problémem nebude naprostá devalvace svátku ze strany současného prezidenta a jeho okolí. Budoucí prezidenti budou muset založit nejspíše úplně novu sadu státních vyznamenání nebo tuto tradici zcela zrušit, protože ji po všech těch výstřelcích při výběru vyznamenaných už vůbec nikdo nemůže brát vážně. Ale náš současný problém jde mnohem více na dřeň, k podstatě.

Mluví se o tom, jestli letos vůbec má být připomínka tradičním obřadem na pražském Hradě a případně v jaké podobě, protože opatření vlády omezují shromažďování a situace je kritická. Právě tento kontext nekontrolovaného rozjezdu pandemie je alarmující a burcující. Žijeme v situaci hmatatelného rozvalu fungování státu a selhání vládní garnitury, která naprosto nepřipravila stát a zemi na druhou vlnu pandemie a způsobila tím problémy, které už v tuto chvíli nemají dobrá řešení. Nebyla schopná ani vést společnost příkladem ani srozumitelně a přesvědčivě komunikovat své kroky.

Vyrovnáme se s tím, naučili jsme se za 40 let komunistického režimu postarat se o sebe sami, improvizovat, ale bude nás to opět stát zbytečně moc sil a ztratíme tím opět hodně času. Navíc vidíme, že na rozdíl o jarních měsíců je těžší vyburcovat vlnu odhodlání a solidarity, odpovědnosti a nasazení. K notorickým problémům české společnosti jako exekuce a dluhy, sociálně vyloučené skupiny a oblasti, se objevil další zdroj nedůvěry k samotnému demokratickému systému vládnutí a vůči schopnosti a vůle společnosti a státu pomoci těm, kdo se stali obětí špatně nastavených struktur a mechanismů ekonomiky a práva.

To všechno nás ale vede k výzvě přijmout tuto situaci jako ideální příležitosti k obratu, nebo řečeno křesťanským jazykem k obrácení. Zamyslet se nad tím, proč se to stalo? Do značné míry je současná krize fungování státu a společnosti důsledkem našeho trvalého nezájmu o chod demokracie, o politiku na lokální i celostátní úrovni. Jistě, každý máme dost svých starostí, ale pokud chceme mít demokracii a už nějaký čas víme, poprvé to v katolickém prostředí naplno a autoritativně vyslovil papež Pius XII. roku 1944, že je to dlouhodobě ten nejúčinnější systém vlády, který nejvíce rozvíjí celý potenciál člověka, pak to bude vyžadovat více.  Opravdu se zapojit, vstupovat do stran, působit občansky. Není to jen problém elit: politiků, korporací a oligarchů, novinářů a sociálních sítí, zlovolných manipulátorů mezi politiky a těmi, kdo pro ně pracují. Abychom ocitovali jednoho z mužů spojených s 28. říjnem, potřebujeme revoluci, revoluci hlav a srdcí, dát technologie a úžasné možnosti naší doby do služeb budování společného dobra. Můžeme se právě nyní pohledem do zahraničí přesvědčit kudy cesta neveden, i do zemí, které dokazují, že odpovědná politika je možná a efektivní i (a právě) tváří v tvář pandemii.

Naši odpovědnost lidskou i křesťanskou nám připomněl papež František v  encyklice Fratelli tutti, který zde může navázat na jedno mocné hnutí, které trvale pozitivně proměnilo západní svět.

Ve 13. století provedl František z Assisi a hnutí svatých princezen, s výrazným českým podílem v osobách Anežky Pražské a  Zdislavy z Lemberga, jednu revoluci hlav a srdcí a zahájil proces, který změnil mentalitu středověkého člověka v pohledu na chudobu a potřebné a na chování společnosti vůči nim. Nejlepší a nejjistější cesta k Bohu a ke svatosti nespočívá v individuální výkonnostní zbožnosti klášterního typu o sobě, ale naopak v obětavé, sebevydávající se službě druhým. Znovuobjevili a začali brát vážně ono evangelijní „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejposlednějších, mně jste učinili“. 

Aby lidstvo mělo naději ze současné krize elit a státu vyjít společně směrem do budoucna, nutně potřebujeme podobný typ revoluce v otázce přijetí odpovědnosti za společnost, ve které žijeme, za její globální výzvy, včetně ochoty nést odpovědnost ve veřejných funkcích. Rychle jsme si osvojili svobodu, užíváme si největší míru autonomie a volnosti jednání, kterou kdy lidé jako jedinci měli, je na čase přijmout i odpovědnost, která k tomu patří, koneckonců jako projev skutečné lidské a křesťanské zralosti. 

Zní to utopicky a beznadějně? Možná, ale právě 28. října je v církevním kalendáři svátek sv. Judy Tadeáše. A ten přece od nepaměti působí jako zvláště mocný přímluvce v zdánlivě bezvýchodných situacích. 

audioverze

Někdo mě přijal

Připomeňme si ústřední pravdu našeho života: přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal; jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství. Tento fakt našeho bytí nás podepírá zejména v dobách nemoci a křehkosti.

Při vstupu na internet

Všemohoucí, věčný Bože, tys nás stvořil ke svému obrazu a nařídil nám, abychom všechno dobré, pravdivé a krásné hledali především v božské osobě tvého jednorozeného Syna, našeho Pána, Ježíše Krista.
Prosíme tě, dej, abychom na přímluvu svatého Izidora, biskupa a učitele, na cestách internetem vedli své ruce a oči k tomu, co je milé tobě, a každého člověka, kterého potkáme, přijímali s láskou a trpělivostí.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.