Opět po roce stojíme v bráně Velikonoc. V letošním roce vstupují ti, kteří žijí a cítí s církví, do velikonočního času zranění a otřesení. Dozvídáme se – a s námi i veřejnost, svět kolem nás – smutné a tragické věci, které se v církvi dlouho zakrývaly a bagatelizovaly.
Papež František se v této věci řídí jasným Kristovým slovem: jen pravda nás osvobodí. A jak řekl svatý Augustin: je lépe, aby vyšly najevo skandály, než aby se zakrývala pravda. Papež František v této věci do Vatikánu setkání předsedů biskupských konferencí z celého světa, které se zabývalo sexuálním zneužíváním ze strany duchovních, hlavně zneužívání dětí a mladistvých. Jistě – třídenní setkání nemůže naráz vyřešit všechny problémy, stejně jako nemůžeme očekávat od třídenního kongresu onkologů, že po něm hned zmizí rakovinové nádory. Z Říma však vyšel jasný signál a byl zahájen dlouhodobý proces uzdravení. Řešení se musí dít na lokální rovině. Také naší církvi se až postupně nyní – bohužel až pod tlakem médií – otvírají oči a probouzí se svědomí. Papežský nuncius v České republice řekl: dlouho jsme se snažili především chránit církev, dnes však musíme chránit především oběti.
Současná vlna odhalení začala cirka před 20 lety: když vídeňský arcibiskup kardinál Groer vášnivě kázal proti homosexuálům, vzpomněl si jeden z jeho posluchačů, že ho tento prelát kdysi sexuálně obtěžoval ve sprše. A promluvili i další svědkové. Od té doby se objevily desítky tisíc dalších případů zneužívání po celém světě - několik kardinálů, mnoho biskupů a velké množství kněží muselo rezignovat na svůj úřad, protože se na podobných činech buď přímo podíleli, nebo je kryli; někteří z nich byli nyní potrestáni církevním i světským soudem.
Ukázalo se, že největší procento „predátorů“ bylo právě mezi nejkonzervativnějšími obhájci přísné tradiční morálky – to, co bylo jejich vlastním problémem, si promítali na druhé a tam to horlivě tepali. V psychologii to nazýváme mechanismus projekce - projekce vlastního stínu, toho, co si člověk sám před druhými, ale i často sám před sebou a před Bohem nechce či neumí přiznat. Pozor na fanatiky – často něco takového v sobě skrývají.
Součástí mého letošního postu byly hodiny naslouchání několika lidem, kteří před lety byli zneužíváni kněžími a řeholníky. Bylo to tvrdé, možná tvrdší, než důtky a žíněné košile středověkých kajícníků. Nedivím se, že se někteří této zkušenosti vyhnuli a raději oběti posílali na policii. Ale ti postižení nestáli o potrestání viníků, ani nežádali o finanční odškodnění – toužili najít pastýře církve, kteří jim budou trpělivě naslouchat, dívat se jim do očí a brát je konečně vážně.
Souběžně s nasloucháním obětí jsem meditoval nad evangelijními texty, v nichž se Ježíš obrací proti farizejům a zákoníkům. Jistě, převážné většině tehdejších farizejů, kněží a vykladačů zákona nebylo možno nic takového vytknout, podobně jako naprosté většině kněží naší doby. A přece nejde jen o selhání několika jednotlivců. Ta selhání jsou symptomem určitého typu náboženství.
Ježíš ukázal, že ti, kdo chápou náboženství jako systém příkazů a zákazů, rituálů a zděděných tradic, činí z náboženství břemeno, které bez milosrdenství nakládají na druhé a sami se staví do role soudců a kontrolorů. Takové náboženství vede k vnějškovosti a k pokrytectví, k dvojímu životu: farizejové se navenek druhým i sami sobě jeví jako čistí, jsou však jako obílené hroby – uvnitř plní hniloby a nečistoty.
Ježíš vyzývá své učedníky, aby si dali pozor, aby se mezi nimi nevytvořila kasta nadřazených – kdo chce být mezi vámi první, ať je jako poslední a služebník všech.
Pokušení promítat si do představených v církvi „super-ego“, nazývat je otci (dokonce „svatými otci“), učiteli, dobrodinci a vůdci, znamená poškozovat obě strany. „Prostí křesťané“, „laici“, se tak zbavují své spoluodpovědnosti za církev. Ti, kteří akceptují roli vyvolených, často pak nejen zapomínají na svou lidskou slabost, nýbrž vytlačují své „stíny“ do nevědomí. Čím mocněji se stylizují do role svatých mužů, tím více ztrácejí kontrolu nad hříšníkem ve vlastním srdci. Někteří pak žijí dvojí život jako Jekkyl a Hyde. Poslední léta ukázala, že to nejsou jen výjimky.
Papež František označuje farizejství naší doby pojmem klerikalismus. Hlavní příčinu sexuálního zneužívání dětí a mladistvých a vykořisťování žen ze strany kněží vidí v zneužívání moci a autority, zneužívání důvěry.
Druhý vatikánský koncil vyzval k odstranění klerikalismu v církvi. Ukázalo se však, že klerikalismus nelze překonat jen reformou církevních institucích. Skutečná reforma předpokládá „změna smýšlení“, spirituální revoluci ve vědomí věřících, kněží i laiků.
Naše chápání a prožívání církve se se musí vrátit k jádru evangelia. Právě velikonoční čas, pascha, čas přechodu od otroctví k svobodě, od smrti k životu, od hříchu k pokání a odpuštění, nám připomíná, co Ježíš odkázal svým učedníkům: místo nadřazenosti a panování jděte cestou služby, lásky a milosrdenství.
Tomáš Halík