otec Martin Holík

Otec Martin Holík

Svatovalentinský komentář Pavla Hoška

Svatovalentinský komentář Pavla Hoška

V Komentáři týdne, který vysíláme o víkendu, kdy mnozí slaví svátek svatého Valentýna, teolog Pavel Hošek hovoří o tom, co tento den může znamenat pro křesťana a jeho víru.

Hlavní rubrika: Komentáře Proglasu
Rubriky: Komentáře Proglasu
Datum zveřejnění: 13. února 2021

Legenda vypráví, že ve třetím století zakázal římský císař svatby všech zasnoubených párů. Potřeboval muže pro válku a vstup do manželství prý odváděl zdatné mládence od vojenské služby. Biskup Valentýn ale zákazu nedbal, protože věřil, že láska všechno překoná. Zamilované páry dál oddával a nabádal ženichy, aby své nevěsty neopouštěli a do armády nerukovali. Když se to císař dozvěděl, rozzuřil se a nechal Valentýna popravit. Stalo se to právě 14. února. Proto se v tento den slaví svátek svatého Valentýna. A proto je Valentýn patronem všech zamilovaných.

V našich zeměpisných šířkách se stalo jistou módou nad valentýnským svátkem ohrnovat nos. Prý je to komerční bublina, povrchní kýč a dovoz ze zahraničí, nepovedený pokus převálcovat náš starý dobrý, osvědčený svátek lásky, první máj.

Inu, nic proti prvnímu máji, v národě Karla Hynka Máchy asi mnozí zůstanou věrní slavení svátku zamilovaných na začátku května.

Ale ať už čtrnáctého února nebo prvního máje, proč vlastně slavíme svátek citového vzplanutí mezi mužem a ženou? Není to nepatřičné oslavování prchavých emocí a dočasného poblouznění, které těm dvěma stejně moc dlouho nevydrží? Není to jen pokrytecké předstírání, že věříme vrtkavému citu, který tu dnes je a už zítra nebo pozítří po něm nebude ani památky?

Podobné uštěpačné poznámky na adresu zamilovaných doprovázejí slavení Valentýna stejně často jako všudypřítomná srdíčka. Tak zkusme otevřít Bibli, třeba tam najdeme pádné potvrzení těchto mravokárných komentářů a zamračených napomenutí.

Jenže chyba lávky. Biblické vyprávění začíná milostným příběhem Adama a Evy. A když nalistujeme druhý konec biblického příběhu, knihu Zjevní Janova, všude zní svatební veselí a celé tvorstvo je pozváno na svatbu Beránkovu. Jeho nevěsta je oděna v bílý svatební šat a raduje se ze svého Ženicha. Bible začíná svatbou a končí svatbou. A když otevřeme Bibli přesně v půlce, najdeme tam svatební píseň, Píseň Šalomounovu.

„Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou jako holubice. Jak jsi krásný, můj milý, jsi líbezný a naše lůžko samá zeleň. Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď. Holubičko moje v rozsedlinách skály, dopřej mi zahlédnout tvou tvář.

Můj milý je můj a já jsem jeho. Učarovala jsi mi, lásko má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí. Já jsem svého milého a můj milý je můj. Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě“.

Ano, v samotném středu Bible najdeme toto horoucí vyznání lásky. Rabínští učenci kdysi s jistými rozpaky diskutovali o tom, jestli se tato milostná píseň hodí do biblického kánonu, jestli je dost cudná. Rabi Akiba ben Josef na to řekl: Všechny knihy Písma jsou svaté, ale Píseň Šalomounova je nejsvatější.

Největší mystikové židovské i křesťanské tradice dávají Akibovi za pravdu. Vždyť vztah mezi Bohem a člověkem je v Bibli stále znovu přirovnáván k milostnému citu mezi mužem a ženou. Hospodin miluje pospolitost Izraele jako svoji manželku, říká Izajáš, Ezechiel i Ozeáš. Kristus miluje církev jako svoji nevěstu, říká apoštol Pavel v listu Efezským.

Ze všech věcí tohoto světa se láska mezi Bohem a člověkem nejvíce podobá milostnému vztahu mezi mužem a ženou. Proto je Píseň Šalomounova nejsvatější z biblických spisů, jak říká rabi Akiba. Proto Židé každý pátek večer vítají Hospodinovu přítomnost a svatost šabatu společným zpěvem Písně Šalomounovy. 

Není náhoda, že dějištěm této biblické písně lásky je zahrada. Jak praví moudří vykladači, milý a milá v Písni Šalomounově se ocitli v Ráji. Jsou v zahradě Eden, o které se mluví na začátku a na konci biblického příběhu. Ano, ti dva, kteří se milují, prožívají něco jako nebe na zemi. Toto je poselství svatého Valentýna, toto je význam Prvního máje. Láska je jen jedna. Láska mezi dvěma lidmi a láska mezi člověkem a Bohem je jedna a tatáž láska.

Jenže to, co prožívají zamilovaní, je přece dočasná iluze, namítají mnozí. To, co vidí oči zamilovaného, není skutečnost, je to jen pomíjivý klam. Ale počkat, ne tak rychle, odpovídá Dante Alighieri. Nemohlo by to být obráceně? Nemohlo by to být tak, že když hledím na milovanou Beatrix, vidím na její tváři nebeskou slávu, která jednou promění i všechny ostatní? Nemohlo by to být tak, že oči zamilovaných jsou ve skutečnosti jasnozřivé, zatímco ty naše potřebují uzdravení?

Zkusme o tom přemýšlet, až půjdeme na svatého Valentýna po ulici a potkáme zamilovanou dvojici. Muže a ženu obklopené svatozáří, kterou na jejich tvářích vykouzlila Láska.

Audioverze

Někdo mě přijal

Připomeňme si ústřední pravdu našeho života: přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal; jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství. Tento fakt našeho bytí nás podepírá zejména v dobách nemoci a křehkosti.

Při vstupu na internet

Všemohoucí, věčný Bože, tys nás stvořil ke svému obrazu a nařídil nám, abychom všechno dobré, pravdivé a krásné hledali především v božské osobě tvého jednorozeného Syna, našeho Pána, Ježíše Krista.
Prosíme tě, dej, abychom na přímluvu svatého Izidora, biskupa a učitele, na cestách internetem vedli své ruce a oči k tomu, co je milé tobě, a každého člověka, kterého potkáme, přijímali s láskou a trpělivostí.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.