Milí, bereme-li se za životy nenarozených dětí, děláme to proto, že je to správné, a také proto, že svět bez nich není světem, jakým by mohl být, kdyby tu byly. Znamenají další ruce k pracování, hlavy k přemýšlení, životní partery k rodinnému životu.
Děláme to i z obav o lidi, kteří se budou ze své nevůle, obav či špatných rad zodpovídat.
Děláme to pro své svědomí.
Děláme to, koneckonců, i pro naše důchody.
Pamatujete si ještě druhé čtení o velikonoční vigilii? Abraham měl obětovat syna Izáka. Kdyby ruku nezadržel a Izáka zabil, všecko by bylo jinak. Bůh by musel vést věci jinudy.
Platí to i v jiných okamžicích našeho života.
Není psáno, že se příležitost, kdy jsme si mohli naklonit protivného souseda na svou stranu, bude ještě opakovat.
Není psáno, že dítě vraha, kterému jsme se vyhýbali, vyroste v ušlechtilého člověka, rozhodnutého napravit pokažený život táty a nahradit život ztracený.
Je to na nás, lidech velikonočních.
V roce 1996 nazpívala Joan Osborne na album One of Us skvostnou píseň člena filadelfské kapely The Hooters Jeden z nás. Píseň o Bohu, který se stal člověkem. Myslím, že jí ta píseň jednou pomůže do nebe.
Co plánujete udělat pro úspěšné setkání tváří v tvář s Ním na konci vy?
What if God was one of us? Just a slob like one of us. Just a stranger on the bus. Trying to make his way home?
Co kdyby tak Bůh byl jedním z nás? Prostě chlápek jako jeden z nás. Prostě – cizinec v autobusu, který chce dorazit domů?
Text vyšel jako úvodník květnového Zpravodaje farnosti u svatého Augustina v Brně 2019.