Jak letí v posledních dnech nahoru počty lidí s prokázanou koronavirovou nákazou, podobně jako na jaře se zvyšuje i zmatek a panika. Už zase jsou tu vykoupené obchody, toaletní papír mizející z regálů, sociální sítě přehlcené informacemi i dezinformacemi, silácká prohlášení i slovní útoky jedinců, kteří se přes noc stali odborníky na epidemiologii, virologii, ba i na eschatologii.

Ač nemoc na vlastní kůži zakusil zatím jen zlomek obyvatel naší země, chování společnosti silně připomíná model pěti fází, jak se vyrovnávat s neštěstím, který v 60. letech vypracovala americká vědkyně Elisabeth Kübler-Rossová. Popsala kroky, kterými v životní krizi člověk prochází, než se s ní dokáže popasovat. Hledejte se mnou.
První je popírání: Je to jen chřipka. Vláda přehání. Umírá se i na jiné nemoci.
Následuje hněv: Kdo to zavinil? Kdo včas nezareagoval?
Potom přichází smlouvání: Když se zavřu doma, nemůže se mi nic stát. Když si seženu remdesivir, budu za vodou.
Nato padne deprese: Je to marné, stejně všichni umřeme. Než vynaleznou vakcínu, budeme dávno mrtví.'
Až po celé této emoční bouři nastává katarze – slovníkem Kübler-Rossové „smíření“: Stane se, co se má stát. Udělám, co můžu; dál se uvidí.

Z řad církve už od jara zní hlasy, které se snaží vést nás za tímto posledním – provést nás našimi starostmi, nejistotou a strachem až k tomu, co americká psycholožka nazvala smířením a čemu by křesťan spíše řekl odevzdání se do rukou Božích.
Vzpomeneme si ještě na mimořádné požehnání Urbi et Orbi, které udělil papež František v postní pátek 27. března z tmavého a prázdného Svatopetrského náměstí? Kromě pochopení pro obavy a bolest tehdy vyzval k mnohem větší důvěře v Boha a připomněl perspektivu křesťana, která nekončí u pětibodové psychologické stupnice, ale rozšiřuje se o další rozměr – směrem k druhému.

Ani uprostřed krize, nejistoty a strachu křesťan nepřestává být křesťanem. Dokonce ani během onemocnění covidem-19, se kterým přes všechen nesouhlas a hněv leckdo z nás učiní zkušenost, pokud už ji neučinil. A život křesťana nestojí na koronaviru, hltání zpráv o něm nebo stavění hmotných i pomyslných valů, aby se ten neviditelný škůdce na nás nebo na naše drahé nedostal. Dál stojí na tom, na čem rostl dřív. Roste od země k nebi, větví se ve vztazích, nese plody tam, kde jej poutají běžné závazky a povinnosti. Dál je tu ranní budík, snídaně dětem na stůl, lekce angličtiny před třídou nebo online, telefonát mamce, hromada listí ke shrabání, večeře, nádobí, desátek na dobrou noc. To je náš život, naše místo – a z toho nás koronavirus nevyreklamoval. Zbytek nechme na Bohu – on se stará.

13. 10. 2020