Prapodivně může působit i Ježíšovo pojetí spravedlnosti. Při jednom z jeho kázání ho kdosi požádá: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Možná to na Ježíše jen zkouší, možná je opravdu obětí zlovůle svého bratra – nevíme. Ježíše to každopádně vůbec nezajímá. Odpoví mu: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ a připojí varování „před každou chamtivostí“ (Lukáš 12,13–15). Co má ale snaha domoci se toho, co mi spravedlivě náleží, společného s chamtivostí? A neměl se Ježíš pokusit zjistit, jak se věci mají? Nebo aspoň vyjádřit tazateli jistou spoluúčast?
A třetí příklad: onen učedník, který Ježíše marně žádá o svolení, aby předtím, než se k němu připojí, směl pochovat svého otce. Tady se Ježíšova odpověď zdá být přímo absurdní: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Lukáš 9,59–60) Co se stalo s přikázáním „cti otce svého i matku svou“? A i pokud by už neplatilo, jak vůbec máme Ježíšovým slovům rozumět?
Pro pochopení těchto pasáží je, myslím, zásadní si uvědomit, že Ježíš v nich nehlásá žádné abstraktní pravdy nebo hodnoty. Mluví s konkrétními lidmi v jedinečných situacích. A vtip je v tom, že u žádného z nich jeho životní situaci dopodrobna neznáme. Jen těžko tak můžeme rozumovat o tom, že například Marta je, jak všichni víme, taková nebo maková, a proto je nám všem úplně jasné, proč k ní Pán Ježíš mluví právě takto. Na tom, jaká Marta je, totiž zas tolik nesejde – Ježíšova slova míří především na nás.
V novozákonním Listu Židům se píše: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kosti a morku.“ (4,12) Pokud na nás některý Ježíšův výrok takto dopadá, pokud nás třeba i zraňuje svou zdánlivou lhostejností k našemu snažení, znamená to, že je určen pro nás, tady a teď. Pravé obrácení spočívá v tom, nechat se do hloubi zasáhnout přesně tím slovem, které dokáže jako skalpel proniknout naším nejchuravějším místem. Když se odmítám vzdát něčeho, co už není, Ježíš mi vmete, že mám nechat mrtvé, aby pochovávali své mrtvé. Když chorobně lpím na svých úspěších, nejspíš od Ježíše uslyším: „‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lukáš 12,20)
Klíčovým pojmem zenového buddhismu je satori, v překladu „osvícení“ nebo „rozpoznání“. Satori se nedá vysvětlit ani popsat, jen zakusit. Když se žák zeptá zenového mistra, „co je satori“, mistr mu dost možná odpoví nějakým nesmyslným výrokem, absurdní hádankou anebo ranou holí. Snaží se tím vyvést žáka z konceptu – pomoci mu vymotat se z přediva řečí, které ustavičně vedeme a zaplétáme se do nich jako do kokonu, ve kterém se snažíme skrýt před skutečností.
Za Ježíšem také chodíme se spoustou různých otázek. Pro kterého kandidáta mám hlasovat ve volbách? Který farář nebo který církevní časopis je nejpravověrnější? A co jsou ty jedině správné křesťanské hodnoty – tradice a rodina? Svoboda a dobrodružství víry? Solidarita s chudými a utlačovanými? Nebo péče o životní prostředí?
Na takovéto otázky si obvykle hned odpovíme sami, a pěkně nahlas. Jde nám to velkolepě, vždyť odpověď jsme znali ještě předtím, než jsme položili otázku. Ježíše tak ani nepotřebujeme – vlastně by nás při krasořečném rozvíjení našich názorů jen rušil.
A přece se tu a tam stane, že se nám rozmžikají oči jako při náhlém úderu, hlava se projasní – a naší samomluvou pronikne hlas Toho, který k nám přichází zvenčí, vždy znovu překvapující.
Daniel Soukup
pro Radio Proglas, leden 2018