Dnes se tedy modlíme za 190 zahynulých v prvních hodinách, modlíme se také za tisíce zničených životů, modlíme se za ty tisíce sovětských kluků z různých koutů toho impéria, kteří často ani nevěděli, kam jdou a divili se, že po nich nikdo nestřílí. - Anatolij Kuzmin, sovětský veterán, který tu byl jako kluk, řekl včera pro Český rozhlas: Byla to obrana celé Evropy před vpádem Západu, konkrétně Američanů. Vyslovil to včera, 50 let po okupaci. A myslel to vážně.
- Uf. 6000 tanků, 150.000 vojáků, za pár hodin přes půl milionu. Největší vojenská akce v Evropě od konce 2. světové války. Byl jsem kluk osmiletý. Nesměli jsme ani do obchodu. Moje dvojče ještě v roce 1986 dostalo naostro 14 dní vojenského vězení za to, že si chtěl opsat Krylovu píseň Nevidomá dívka.
- Lidé přišli přes noc o naději. Přišli o důvěru ve své představitele. Jakkoli to představitelé měli obtížné. Co je naděje?
- Naděje je, že existuje dobro, jež nelze přemoci, i když to tak nevypadá.
- Václav Havel říká: "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne." To je urputně křesťanský postoj.
- Naděje patří mezi tzv. božské ctnosti. Božské ve smyslu, že jsou darem a že přesahují lidské schopnosti.
- Příběh dcerušky představeného synagogy Jaira znáte. Jairos Ježíše prosí: Přijď ke mně, má dcerka umírá, uzdrav ji! Jdou, a proti nim lidé se zprávou: Tvá dcera zemřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ? Ježíš to zaslechne: "Neboj se, Jaire, jen věř a bude zachráněna". Je to na vlásku. "Neumřela, jen spí". Jak na Ježíšova slova reagovali lidé? Posmívali se mu. "Snad poznám, když je někdo úplně a dočista mrtvý, ne?"
Proto Ježíš vykazuje všechny pryč. Zůstávají rodiče, Petr, Jakub, Jan. Dívka, Ježíš. A pak zazní slovo volající k životu: "Talitha, kumi, dívko, vstaň". A úžasná praktičnost Ježíšova: "Dejte jí něco jíst. Byl to spánek hluboký. A mně už taky nějak vyhládlo, po té akci :-)". - Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.
- Když umírá naděje, zbývá ještě něco? Abrahám, starý muž má děcko vymodlené, ´jeho potomstvo nikdo nespočítá´, a naráz Hospodin říká: "Dolož mi svoji poslušnost. To dítě zabiješ". Jdou na horu Moria. A Izák: "Tatínku, jaká oběť, když jsme kozlátko nechali doma?". Úžasně píše brněnský básník Jan Zahradníček. Abraham, otec doufajících, naděje držet se nepřestává. Proti naději doufá, když položí svého syna do kozelce svázaného na hranici. Proti naději doufá, ještě když nožem se rozpřáh, ještě když…
A Hospodin oběť přijal, aniž by tekla krev. A nic už nikdy neoddělí otce od syna a syna od otce. - Pavel Kosatík, spisovatel a autor mnoha scénářů v rozhovoru pro neovlivni.cz říká: "Na demokracii je skvělé, že vychází z přirozenosti člověka. Člověk potřebuje důvěřovat druhému člověku. Když se na základě špatných zkušeností s lidmi sebevíc obrníte a řeknete si: lidi jsou svině a já se podle toho zachovám, tak váš život bude stát za houby, i kdybyste byl génius a zaplatil si polovinu zeměkoule. Podstata demokracie je až posvátně náboženská, pracuje se tam se slovem láska. Abyste někomu důvěřoval, nemůžete ho mít nerad. Nebo alespoň potenciálně ho musíte mít rád. Než vás zklame, tak v té první chvíli musíte být k němu otevřený. Když udělá nějakou sviňárnu, tak se podle toho nějak zachováte. Ale to pozitivní nastavení tam musí být."
- Milí, co je tedy nyní důležité? Nenechávejme umrzat našim vztahům. Jaromír Nohavica, (taky je to s ním lecjaké) v písni Eskymácká zpívá: "...my bychom umrzli, jim není zima, neboť jsou doma a mezi svýma". To je krásné a podstatné. Být mezi svýma, a cítit se jako doma.
- Biskup Václav Malý říká: "Demokracie stojí na důvěře a na občanské odpovědnosti, na tom, že lidé sledují veřejné dění a nepodléhají zjednodušujícímu pohledu z pozice osobního prospěchu, vlastních aktivit a ambicí."
- A můj oblíbený přítel z Twitteru Filip Štojdl, biskup plzeňské diecéze československé církve husitské nám přeje: "Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou."
- Na závěr chci říct něco důležitého o odpuštění: Vládne taková představa: Odpuštění je možné jen když dotyčný o odpuštění požádá. To je docela podstatný omyl. Jsem stále svázaný neodpuštěním? Proč? Proč si zatěžovat svůj život čekáním? Mohu odpustit bez podmínek. Pozor: I toto by mohlo být mocenským prostředkem: "No konečně Ti to došlo. Ještě že jsi přišel. Ale už ať se to víckrát neopakuje." Kdepak: Až přijde, bude to dobře, a já mu řeknu: "Už jsem Ti odpustil, děkuji, žes přišel". Odpouštím proto, že vím, jak sám potřebuji odpustit.To vše je totiž projev milosrdenství.
- Zcela něco jiného je zapomenout. To nesmíme. Ale znovu a znovu přijímat druhého, to ano. Myslím na ty oběti, na ty kluky, kteří nevěděli, kam je dovezli, myslím na všechny zničené životy, na to, jak obdivuhodní byli naši rodiče a prarodiče, když prožili jednu dlouhou válku a potom ty věci další, pak to krátké nadechnutí se a pak dlouhá leta to, co brzdilo a bralo svobodu.
- A teď vás zvu, spojme se spolu a zazpívejme píseň Bratříčku, zavírej vrátka. Dodnes mi při té písni mráz po zádech a nemohu ji slyšet mezi jinými písněmi v rádiu. Gramodesku karla Kryla jsem měli schovanou mezi ložním prádlem, kdyby přišla šťára. A je to výpověď bolestná, která je ale zároveň plná naděje. Tak se připojme:
Záznam promluvy: Píseň v závěru:
- Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci,
přijeli v hranatých železných maringotkách. - Se slzou na víčku hledíme na sebe, pojď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe
na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.
R: Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká, beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavřel jsi vrátka?
- Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami, nadávky polykej a šetři silami,
nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme. - Nauč se písničku, není tak složitá, při se, bratříčku, cesta je rozbitá,
budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme.
R: Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká,
beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavírej vrátka! Zavírej vrátka!
Amen.