O jedné červencové sobotě 2011 jsem byl ve Vídni na pohřbu pana Otto von Habsburka. Sedm potomků bylo v katedrále svatého Štěpána; vnouče skvěle četlo první čtení; synové a dcery četli přímluvy, odpovídali, chovali se tak, jak bychom předpokládali u praktikujících věřících. Promluva kardinála Christopha Schönborna by se měla dát do učebnic. Vrcholem pohřbu byl průvod s rakví zakončený před vraty kapucínského kostela. Zájem statisíců lidí po trase průvodu vnitřní Vídní se mi zdál být opravdový a nelíčený. Uvědomil jsem si, že u většiny přihlížejících nešlo o okázalost, ale o úctu k člověku, který byl jedním z nich a zároveň byl neobyčejným příkladem ve spravedlnosti, schopnosti vystihovat pravdivě věci a skutečnosti a říkat je laskavě a důsledně. Koneckonců příklad jeho otce, blahoslaveného Karla Rakouského, a též ve výborné pověsti zesnulé matky, císařovny Zity, mohl zasít dobré semínko.
Pak se přes zavřené dveře kostela mezi ceremonářem a kapucínem odehrál dialog, který jsem viděl poprvé v rakouské televizi v roce 1989 při pohřbu právě Zity Habsburské, proto jsem ho čekal. Přesto se při něm tajil dech a oči vlhly slzami. Určitě stojí za připomenutí:
Ceremonář klepe třikrát na bránu. Kapucín: „Kdo se dožaduje vstupu?“ Ceremonář: „Otto von Österreich, kdysi korunní princ uherský a český, dalmatský, …, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, …, hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, …, markrabě horno- a dolnolužický a istrijský, hrabě hohenembský, …, pán terstský, kotorský a na slovinském krajišti, velkovévoda srbský.“
„Toho neznáme!“
Ceremonář poklepe znovu třikrát na bránu.
„Kdo se dožaduje vstupu?“
„Doktor Otto von Habsburg, president a vicepresident Panevropské unie, člen a starší předseda Evropského parlamentu, čestný doktor početných universit, čestný občan početných měst a obcí, člen slovutných akademií, …, nositel státních a církevních vyznamenání, řádů a vyznamenání, která mu byla propůjčena jako uznání jeho desítky let trvajícího boje za svobodu národů, za právo a spravedlnost.“
„Toho neznáme!“
Ceremonář buší znovu třikrát na bránu.
„Kdo se dožaduje vstupu?“
„Otto – smrtelný, hříšný člověk!“
„Ano, nechť vstoupí!“ – a vrata se otevírají k uložení rakve do rodové hrobky.
To je škola pokory. Je hodna opravdových králů, poněvadž kralovat znamená sloužit víc než kdo jiný.
Krize autority, kterou v našem světě prožíváme, škodí jak autoritám, tak nám samým, protože každý z nás je někomu autoritou. Potřebujeme s tím něco dělat. Jak?
Můžeme začít třeba tím, že si znovu uvědomíme a zesílíme snahu chválit a povzbuzovat ty, kteří jsou „pod námi“, a úsilí být slušní a třeba i děkovat těm, kteří jsou „nad námi“. Jestliže je nám opravdovou autoritou muž z královského rodu, který z pověření Otce k posílení Jeho autority a naší důvěry k Němu vzal na sebe lidské tělo, nemělo by to pro nás být nic extra obtížného.
Obyčejný hříšník Martin Holík
Text je součástí Zpravodaje č. 46 Klubu přátel radia Proglas