Je zajímavé a vlastně i poučné sledovat, jak někteří z mých souvěrců, "žijících z eucharistie" ve velkém klidu snáší nemožnost svatého přijímání a dalších svátostí, ztišili se, pracují, modlí, zatímco jiným ujíždí půda pod nohama a chovají se buď destruktivně, ustrašeně, dosebezalezle anebo agresivně ve smyslu " Bůh trestá lidstvo, vy pitomci, já to říkal, a teď to mám odskákávat i já!"

Je zajímavé sledovat, jak moc nám záleží na obřadnosti, na faktickém provedení. Málokterý katolík propukne v nadšení, když mu řekneš, že je eucharistie znamením, že je připomínkou zelenočtvrteční pohody, stolování, "být spolu", slyšet Jeho hlas, - a ano, že je také zpřítomněním bolesti a smrti Pána a jeho konečného vítězství.

Jako se filmová animační historie dělí na Před Juráčem a Po juráči (film Jurský park neasi, viděls?), doba Pokoronavirová nám třeba dá lépe pochopit univerzalitu i odlišnost jednotlivých ratolestí církve.
Tak třeba my do sebe zahledění Evropané trojčíme, že nám nikdo neprodá FFP3 respirátory (a je to fakt průšvih), ale například potřeby církve v Amazonii jsme si B. C. (Before Coronavir) nepřipustili ani trošku. Situace míst, kde přijede kněz jednou za půl roku, sezdá sto manželů, ano, manželů, neboť už jsou sezdáni půl roku na radnici a církev žehná s funkčností "in radice" = od začátku, pak pokřtí dvě sta nemluvňat, některé mu od křtitelnice – haha - už utíkají, o ušní zpovědi si netroufám ani uvažovat, - a přitom tam církev žije! Žije modlitbou, žije žehnáním otců synům a žehnáním matek dětem jdoucím do většího města na studia. Žije společným pláčem nad zemřelými prarodiči, kteří byli právě tak trpěliví a pracovití, a žije společnou radostí z dobrého díla. Žije stálým přimykáním se k dobrému a obracením se zády ke zlému.

Máme dost práce – a na ni dost času dorůstat v tom, že církev moudře formulovala úmysl-látku-formu každé ze sedmi svátostí, a že je krásné, když je to krásné, a taky že připouští pro radost a pro smysluplnost nejrůznější svátostiny. Ale taky máme dorůstat v tom, že církev nikdy neřekla, že je to všecko; totiž že pokud úmysl zůstane formálním, tak kudy se proboha Bůh do mého srdce dostane?
Proto máme čas uvědomovat si, že to, co proměňuje, je touha, co naplňuje, je dobře dovedená práce, co vysvobozuje, je obětavé, laskavé, dennodenní žití.

Jsme už snad mnozí dost daleko od Mozartova Dies Irae, kdy bude vše spočteno a zváženo, Boží hněv utišen nebo neutišen, padesát na padesát, ale nejsme ještě dost blízko k příteli na telefonu; k ženě u studny, kterou Ježíš tak nadchnul, že s tím zážitkem nemohla zůstat sama. Dost blízko k Élímu, který tu noc, než se zas obrátil na druhý bok, uchopil svoji prorokokvalifikaci, řka: Kluku Samueli, říkáš třikrát? Hm, to volá Bůh, asi má na Tebe číslo, až zazvoní počtvrté, prosímtě, zvedni to, nebo se fakt nevyspím.
Pro svátosti mám svoji definici: Jsou to balíčky Boží lásky. Některý rozbalím jednou a vystačí mi na celý život, jiný rozbaluji téměř denně. Ale když pošťák nejde, a pak najdeš ten lísteček Nebyli jste zastiženi, uvědomíš si, jak jsi stále převelice bohatý.

A tak myslím, že Ona je stále (s Bruce Marshallem) Plná slávy. Když stařičký biskup už neleze na lešení, protože by se mu mohla zatočit hlava, a tak je dole u míchačky. Když námořník, umírající na chodníku vydechuje s Ego te absolvo naposledy se slovy, že těch žen bylo mnoho a byly krásné a že lituje, že toho nelituje a že Pán mu jistě odpustí, jelikož je kavalír.
Bez víry se nelze líbit Pánu, zpíváme v písni Ejhle, oltář, ale považuji za jistotu své víry, že mi neflákne jednu při příchodu, mně, škaredému, ale vezme si nejprve dezinfekci, pak mi sundá ústenku a - obejme mne. A že nebe nebude místo nebo čas nebo tak, Nebe bude to obejmutí, rozumíš? A proč v to oprávněnědoufám? Z jediného důvodu: Protože po tom toužím.

Můj milý Deníčku, tak jsem Ti to napsal, díky, to není odnikud opsané, to jsem napsal sám neasi. Ale vím, že Ty mi věříš, haha.