No, jak to bývá: Před kroky do koupelny krom šatstva odložíte i brýle, řeknete si Holíku, nedávej si je na postel, rozsedneš si je.
Po úlevné koupelně se vrátíte, a na posteli si rozsednete ty brýle. Nesmějete se, nepláčete, vždyť "takový je život". Začnete přemýšlet, kde všude ještě jste mohli nechat druhé brýle, dlouho hledané, ty víc nakrátko, naposledy spatřené před Irákem.
Úvahu skončíte rezignovaným: Svatý Antoníne, a ty se na tohle díváš. To seš svatej? Po této střelné modlitbě se zvednete, vezmete schodečky a otevřete podstropní úložnou skříň. Na kraji je letecký kufřík. Sáhnete do první vnější kapsičky, kam nikdy nic nedáváte, neb dobře víte, že byste tam mohli cokoli zapomenout, a vytáhnete ty brýle (pro čtenáře Narnie: protože úplně dovřít dveře skříně může jen úplné ťululum).
Pane oční optiku Žejdle, těšte se na zakázku. Ve mně máte dobrého zákazníka. Svatý Antonín jakbysmet.
P. S.: Antoníne, s formulací střelné modlitby se příště polepším, pst!