otec Martin Holík

Otec Martin Holík

Aktuální úvaha Tomáše Halíka ke 3. neděli postní 2020

Aktuální úvaha Tomáše Halíka ke 3. neděli postní 2020

V době uzavřených kostelů je dobré otevřít Bibli a otevřít svou mysl a srdce. K tomu chce také přispět sérií audio a video-úvah nad nedělními texty farnost nejsvětějšího Salvátora. Zde úbaha P. Tomáše Halíka.

Ježíšova otevřenost

V době uzavřených kostelů je dobré otevřít Bibli a otevřít svou mysl a srdce.

K tomu chceme také přispět sérií audio a video-úvah nad nedělními texty, jak to ostatně na webových stránkách salvátorské farnosti děláme už řadu let. Otevřenost je jednou z klíčových hodnot, k nimž se hlásí naše salvátorské společenství, které už dávno překročilo zdi našeho kostela a také zdi mezi vyznáními.

I tři stěžejní cnosti křesťanství jsou vlastně trojjedinou formou otevřenosti:
naděje je otevřenost vůči budoucnosti,
víra je otevřenost vůči tajemství Boha a
láska je otevřenost vůči tajemství člověka i Boha zároveň.

V době mimořádných opatření si připomeňme to, o čem jsme mluvili už posledně:

  • víra je lék proti panice a strachu, který je horší pandémií v našem světě než všechny virové nákazy
  • zdravá víra je spojencem zdravého rozumu, rozumná kázeň a ochrana zdraví vyplývá z přikázání „Nezabiješ“ a je projevem odpovědné lásky k sobě a k bližnímu
  • dejme pozor na náboženské šiřitele strachu, apokalyptické blouznivce, kteří za každým neštěstím vidí mstivého trestajícího Boha a snaží se ze strachu a neštěstí vytloukat náboženský kapitál. (Nikoho nejmenuji, ale je jich u nás i na Slovensku dost). Jejich uražený bůh pomsty není Bůh evangelia.
  • mysleme na nemocné koronavirem, jejich blízké, na lékaře a zdravotníky, ale také na mnoho dalších, na které současná situace dopadá, drží je v sociální izolaci a působí jim mnoho obtíží. Mysleme na ně nejen v modlitbě, ale projevujme jim osobní blízkost a upřímný zájem - přinejmenším jim zavolejme - snažme se v rámci svých možností pomáhat.

Přečtěme si evangelium z třetí neděle postní: je to scéna setkání Ježíše se Samaritánkou u Jakubovy studny, popsaná ve 4. kapitole evangelia podle Jana.

Ježíš šokuje své učedníky, kteří ho vidí přátelsky rozmlouvat se Samaritánkou. Tyto zbožné muže mohou šokovat a pohoršovat hned tři věci: mluví se ženou, mluví s příslušnicí podezřelé etnické a náboženské menšiny, mluví se ženou několikrát vdanou a žijící v neplatném manželství podle náboženského práva.

 Ježíš touto ženou nepohrdá, nenapomíná ji, neklade jí žádné předběžné podmínky, mluví s ní zcela partnersky o podstatných věcech a ona, aniž by změnila svou - asi těžko změnitelnou - životní situaci, se hned stane apoštolkou, která obrací lidi k Ježíšovi dříve, než se tohoto úkolu ujmou apoštolové.

Ty tři věci, o něž jde v této evangelijní scéně – vztah k ženám, vztah k menšinám a vztah k rozvedeným a znovu sezdaným -, jsou právě dnes předmětem živých diskusí v katolické církvi. Je zřejmé, že někteří, kteří se považují za zvláště dobré, věrné a pravověrné křesťany, by nejen jednali na Ježíšově místě zcela jinak, nýbrž by i Ježíše okamžitě tvrdě odsoudili.

  • Vztah k ženám. Ježíš pohoršoval své současníky tím, jak velký prostor otvíral mezi svými nejbližšími ženám. Nejde jen o Samaritánku z citovaného evangelia, ale také o Marii Magdalskou, apoštolku apoštolů, jde také o ženu, zachráněnou před kamenováním, nebo také o Marii, jejíž místo studentky u nohou učitele, roli, vyhrazenou tehdy mužům, Ježíš hájí před její sestrou Martou, která jí odkazuje do kuchyně k tehdy přirozené genderové roli – atd., atd.

Kdo je učedníkem Ježíšovým, měl by být předním obhájcem rovné důstojnosti žen a mužů ve společnosti i církvi, měl by naplňovat Pavlovo  - tehdy revoluční a pro mnohé lidi v církvi stále revoluční a nepřijatelné slovo: Teď přece už nezáleží na tom, je-li kdo muž nebo žena, všichni jsme nové stvoření v Kristu.

Toto století, zdá se mi, je století žen. Nové sebepochopení ženy – jak se odráží v dnešním poznání i společenské praxi – je znamením doby. Tím je i velkou výzvou pro církev, která je povolána číst znamení doby a včas -  ano s předstihem před ostatními – na ně reagovat. Důležité poznání genderových studií – že je totiž třeba rozlišovat mužství a ženství jako pohlaví dané fyziologicko-anatomickými znaky od genderu, tedy od mužství a ženství jako sociální a kulturní role, proměňující se v různých dějinných etapách a různých kulturách, je zcela zásadní pro správné porozumění člověku a společnosti. Ignorovat poznání společenských a přírodních věd, sociologie, kulturní antropologie, kulturní historie, psychologie i lékařských věd, a lpět na antickém a středověkém ahistorickém pojetí neměnné lidské přirozenosti – které je samo historickým a kulturním konstruktem určité doby a společnosti – by znamenalo pro křesťanskou teologii a církev stejnou draze zaplacenou slepotu, jakou bylo kdysi odmítání heliocentrické kosmologie, vývojové teorie, moderní demokracie a náboženské svobody nebo nutnosti hermeneutického přístupu k biblických textům – vykládat je v kontextu doby a literárního žánru. Všechny tyto teorie – vůči nimž se kdysi hystericky a pobouřeně stavěla církevní učitelská autorita – jsou dnes samozřejmou součástí křesťanského vědomí a církevního učení včetně a papežských a koncilových dokumentů.

Na dnešní pokřik proti genderovým teoriím – který není schopen rozlišit jejich důležité pravdivé jádro od extrémních ideologických výkladů, vůči nimž se právem ohrazuje i papež František – se budeme za deset let v církvi dívat se stejným zahanbením, s nímž dnes čteme papežské dokumenty 19. století, dokumenty, odsuzující svobodu tisku a mnohé další základní principy moderní kultury.

Když církev v době nástupu kapitalismu a industrializace a vzniku proletariátu církev ze strachu před marxismem nebyla schopna rozpoznat znamení času, ztratila dělnickou třídu (a nedohonila to opožděným rozvojem sociální nauky). Když ve dvacátém století v děsu před darwinismem a „modernismem“ ztratila velkou část vzdělaných vrstev (a nedohonila to opožděným přijetím velkých hodnot sekulárního humanismu a vědeckého poznání v dokumentech II. vatikánského koncilu). A v dnešní době, pokud v děsu před genderovými teoriemi neodpoví dostatečně na nové sebepochopení žen, ztratí církev jednu ze svých hlavních opor – ženy. Vraťme se k Ježíšově praxi!

  • Ježíš mluví se Samaritánkou – příslušnicí etnika, které bylo považováno za cizí a nebezpečnou minoritu, s níž se správní Židé nestýkají. Cum grano salis bychom to mohli přirovnat ke vztahu roduvěrných Čechů k Sudetským Němcům. Proč se bavíš s tou Sudeťačkou? ptají se pohoršeně učedníci.

Avšak Ježíš notoricky upřednostňuje podezřelé menšiny a zvláště Samaritány. V mnoha situacích a mnoha podobenstvích hrají právě Samaritáni v Ježíšově pojetí pozitivní roli: vzpomeňme na milosrdného Samaritána či toho jediného, který z deseti uzdravených projevil vděčnost. Podobný postoj zaujímá Ježíš k pohrdaným celníkům.

Ano, řekli jsme si to mnohokrát: Pravdu hledejme u menšin. Všechny velké pravdy a hodnoty v náboženství, filozofii, vědě či umění vznikly jako názor pohrdané a mnohdy pronásledované menšiny; většina se většinou mýlí. Když se náhled tvořivé menšiny (tedy model, k němuž vyzval církev papež Benedikt XVI.) stane většinovým majetkem, většinou už je tak zvulgarizován, že zase nějaká menšina musí přinést reformu. V dějinách církve, zejména řeholních společností, to vidíme velmi názorně. Pokud demokracie přestane být především ochranou menšin (a být spojena s principy právního státu), stává se nebezpečnou diktaturou většiny a nakonec ochlokracií.  Křesťané podle evangelia mají být solí, kvasem – soli nemusí být mnoho. Jistě, křesťanství musí být otevřeno všem, ale zároveň Ježíš jasně věděl, že je to úzká cesta, po níž nemnozí kráčejí.

Věřím v Boží velkorysost, která tvořivě nabídne všem lidem dobré vůle cestu ke spáse, ale představa masového křesťanství mi připadá jako nebiblická a dost nebezpečná iluze.

  • Ježíš mluví se ženou, která měla pět mužů a žije v manželství, o kterém on sám jasně prohlásí, že je z hlediska náboženského práva nelegitimní. Ale Ježíš ví, že to je prostě její situace, patrně lidsky nezměnitelná – a bere tu ženu takovou, jaká je. Nechválí a nelegitimizuje její současný svazek, ale zároveň ji nekaceřuje, nevylučuje, neklade ji žádná břemena, nenutí ji z toho svazku odejít – přijímá ji a ona přijímá jeho. A tato žena (v této své situaci) se stává apoštolkou a svědkyní, která k Ježíšovi obrací lidi – ještě dříve, než se toho úkolu ujmou apoštolové.

Vzpomeňme v této souvislosti na dosud existující praxi církve.

Žena, která byla opuštěna svým legitimním manželem, a naštěstí našla člověka, který může jí a jejím dětem být životní oporou, je navěky odstrčena od Ježíšova stolu (snad s výjimkou, kdyby přestala s novým manželem manželsky žít a tím pravděpodobně ohrozila štěstí či trvání tohoto lidsky hodnotného svazku). Vrahovi, který se kajícně a řádně vyzpovídá (byť své oběti život vrátit nemůže), je hned eucharistický stůl otevřen; této ženě nikoliv.  A když papež František vzal vážně evangelium a řekl, že k lidem v této situaci je třeba přistupovat lidsky a individuálně, dát prostor také jejich svědomí a jen naznačil, že alespoň v nějakých případech je možné  jim nabídnout posilu eucharistie (protože eucharistie je lékem a posilou na cestě, ne odměnou pro premianty v Boží škole), povstal proti tomto papeži válečný pokřik farizejů dnešní doby.

Ano, evangelium této neděle je třeba v klidu promýšlet. Mnozí z nás jsme v týdnech zavřených kostelů nechtěně solidární v eucharistickém postu s lidmi, které církev odstrkovala od Božího stolu. Mysleme na ně. Mysleme na potřebu změnit tuto situaci. Mysleme na potřebu změnit postavení žen v církvi a plně otevřít prostor pro jejich charismata ve službě Božímu lidu. Mysleme na všechny menšiny ve společnosti a v církvi a na povinnost se ježíšovsky postavit na jejich stranu.

Letošní půst má zvláštní charakter. Přijměme ho jako velkou výzvu ke změně myšlení a chování.

Tomáš Halík: Úvaha na 3. neděli postní (březen 2020)

Úžasný čas

Je tu zas ten úžasný čas.
Modlíme se za zemřelé.
Oni se přimlouvají za nás, vidouce Boží tvář.
Svatí drží palce.
Církev putující, zápasící, vítězná spolu!

Modlitba COMECE a CCEE biskupů

Bože, náš Otče, Stvořiteli světa, všemohoucí a milosrdný,
z lásky k nám jsi poslal na svět svého Syna
  jako lékaře našich duší a našich těl.
Shlédni na své děti, které se v této obtížné, zmatené a zděšené době
  v mnoha částech Evropy a světa na Tebe obracejí
  a hledají sílu, spásu a úlevu.
Osvoboď nás od nemoci a strachu,
 uzdrav naše nemocné, utěš jejich rodiny,
 dej moudrost našim vládcům,
 sílu a odměnu našim lékařům, sestrám a dobrovolníkům,
 věčný život zemřelým.
Neopouštěj nás v okamžiku zkoušky,
 ale osvoboď nás ode všech hříchů.
O toto prosíme Tebe,
 který se Synem a Duchem Svatým žiješ a kraluješ na věky věků
Amen.
Maria, matko uzdravení a naděje, oroduj za nás!

Předsedové biskupských konferencí zemí Evropy, CCEE a COMECE, se obrací na věřící v době pandemie COVID-19 s touto modlitbou.